krásného", po němž výhradně dychtil člověk románský, pokud se vyjadřoval
slovesně, hledá praktický duch český za periody gotické, jak nám také literatura
ukazuje, blaženost a uspokojení na zemi, v moudré, spravedlivé a pohodlné správě
věcí lidských; hájí s mužnou odhodlaností majetkové, územní i jazykové dědictví
otců; národ a stát jsou opěvovány vedle cirkve jako úhelné hodnoty životní.

A právě tato oblast jest v staročeském písemnictví hodna pozoru, ježto
vykazuje největší, ba jedinou originálnost. Celá staročeská epika, duchovní i
světská, legendární i rytířská, s látkami antickými, keltskými nebo německými jest
literaturou překladů neb parafrasí, závislých motivicky i slohově na předlohách
latinských neb německých; totéž platí i o skrovné staročeské lyrice a
pravděpodobně též o hrách dramatických. Ale jakmile se v epické Alexandreidě,
Dalimilově rýmované kronice nebo v alegorické skladbě Smila Flašky ozve vážná
starost poctivé rytířské mysli o obec a stát; jakmile mravokární satirikové
zpodobují v markantních dřevorytech choroby společenské a hledají s čestnou
naivností léky proti nim; jakmile realistický postřeh a zemitě naturalistický výraz,
zakládající se na přímém pozorování života, potřebného opravy, stává se
staročeské písemnictví, jinak středověce konvenční, zajímavým, ano, osobitým.
V celém staročeském písemnictví není původního básníka, není samostatné
slovesné látky vyvážené z domácího života, není forem, které by neměly svých
předloh na západě, ale zato jest tu ve verši i v próse mnoho praktické moudrosti
životní i veřejné, mnoho jadrné didakse a s gnomickou pádností formulované
tendence, mnoho mužně pevných projevů uvědomění národního a státního; jest
sotva náhodou, že se tak záhy počíná česká právnická literatura a že s takovou
horlivostí jest pěstováno kronikářství, tyto dvě větve písemnictví řízeného
střízlivou rozumovostí.

První gotická básnická škola česká vznikla nedlouho po konci PřemyslovclI

Počátek Kosmovy kroniky z r. 1150. (Rukopis lipský.)

27