Eliotové, není básnířek podobných natož rovnocenných Annettě von Droste
Hiilshoff nebo Elizabethě Barrett-Browningové.

V posledních šedesáti letech jest již vytvořena pro české písemnictví pevná
společenská základna v mladém měšťanstvu, stále obrozovaném přílivem nových
sil z rolnictva i dělnictva a silně promíšeném inteligencí školskou i úřednickou;
postupně počínajíc Jakubem Arbesem, stejně typickým jako oba jeho
následovníci M. A. Šimáček a F. X. Svoboda, nahrazují technické vzdělání a
přírodovědecký obzor dřívější takřka bezvýjimečnou průpravou duchovědnou, projevující
se v literatuře silným sklonem historickým.

Teprve v posledním pokolení a zvláště v období poválečném přihlašuje
se jako spolutvůrce slovesného dění též třída dělnická, která si všude ve
veřejném životě československém vynutila nejenom zákonnou ochranu, nýbrž také
přímý vliv. Po šedesát let si všímají spisovatelé v románech i v lyrice s
netajenou sympatií dělnictva zprvu v jeho hmotné bídě, později v jeho zápasech
o chléb i o právo, a nejen, že houstnou a jadrnou skutečností se plní realistické
obrazy ze spodiny proletářské, ale přední básníci českého liberalismu, Sládek,
Čech a Vrchlický, pozdravují továrního dělníka jako "hrdinu budoucnosti".
Pokroková mládež promění v politice i v literatuře poněkud sentimentální
sympatie svých otců v uvědomělý souhlas se socialismem, který sice na české půdě
přejme dědictví náboženského hledání "té opravdovské pravdy", aniž po
způsobu ruském propadá chiliastickému blouznilství sociálnímu. Když pak dělníci,
ač v míře celkem nepatrné, vstupují jako spisovatelé do literatury, v níž se
před tím mnohonásobně osvědčili novinářsky, není jejich přínos zvláště vynikající
a nemůže se ani zdaleka měřiti s tím, co krátce před tím pověděli o proletářově

Bílá hora.

2*

19