zprvu jen zlomkovité a drobné, můžeme sledovati nepřetržitě od XI. století, a to na půdě, která zmenšena několikráte o původní rozměr expansí německého živlu, sahá ve směru horizontálním od Českého lesa na bavorské hranici do Kladska a k nejvýchodnějším výběžkům Karpat na ukrajinském pomezí, ve směru vertikálním pak od Jizerských hor v okolí Liberce až dosti hluboko do Rakous. Zde všude se mluví a zpívá některým z více méně odlišných nářečí českých - čili, jak se dnes z důvodů spíše politických než vědeckých říká: československých; zde se všude na kazatelně, ve škole, v úřadě a v novinách užívá spisovného jazyka českého, který mohutněním literatury a žurnalistiky rychle zatlačuje jednotlivá nářečí; proti tomuto procesu se marně brání separatismus, který dal velice pozdě vzniknouti literaturám· dialektickým, z nichž jenom jedna, slovenská, přes'ahuje významem i rozsahem krajanskou zábavu a okresní zvláštnůstku. Mnoho důvodů mluví pro to, aby do výkladů o české literatuře bylo pojímáno také to, co se dříve nazývalo prostonárodním básnictvím a co dnes jmenujeme ústní tradicí lidovou: pohádka, pověst, lidové divadlo a především prostonárodní píseň epická i lyrická; jsou to však důvody literární, nikoliv jen národopisné. Že všecky tyto druhy působí od romantického období na umělé tvoření básnické, slyšeli jsme již, a k nejoblíbenějším i nejplodnějším zásadám krasovědy romantické náležel názor, že nejvěrněji národní osobitost vyjadřují slovesná díla, která se alespoň slohově shodují s básnictvím prostonárodním. Tyto lidové tradice jsou jediným autentickým produktem tvořivé slovesné síly oné anonymní vrstvy, společensky nejnižší, která, pevně tkvějíc svými kořeny v půdě a v rase, představuje národ; u Čechů jsou to vesměs venkovští drobní zemědělci, sedláci a chalupníci, rukodělní řemeslníci v městech i na vesnici, konečně lidoví obchodníci namnoze zprostředkující styk se světem. Dnes nositelé této prostonárodní tradice, namnoze již odumírající, jsou ve styku s umělou a učenou literaturou a většinou obměňují její formy i motivy. Památek z této předliterární doby jest zachováno a zaznamenáno málo, a to vesměs v úpravě pozdější, nesahající hloub než do XVIII. věku, ostatně do doby, z níž jinak máme žalostně málo památek básnických. Avšak pronikavý rozbor těchto lidových výtvorů jak po stránce slohové tak látkové ukazuje k základu staršímu, který namnoze vede k společným kořenům slovanské jednoty, jinak zcela ukrytým pod složitým nánosem kulturním - jak jest odvážné a problematické shledávati obecně slovanské rysy v českém umělém písemnictví, tak jest správné a nutné ohlížeti se po tomto obecně slovanském karakteru v českém básnictví prostonárodním; zde zurčí a šumí, mluveno slovy básníkovými, hudba pramenů. Pokud jde o autentický a bezprostřední obraz lidové duše, nemohou se s touto prostonárodní poesií srovnávati ani zdaleka umělé produkty spisovatelů, vyšedších namno~e z dolních vrstev a snažících se pod vlivem romantického kultu lidu nebo za spolupůsobení moderního zájmu etnografického zachytiti jejich pravdivou osobitost. Mezi záměrem a jeho uskutečněním leží zpravidla umělé teorie, uvědomělé i podvědomé literární vzory domácí a cizí ohlasy slovesných mód, takže se původním námětům dostává mnohonásobné obměny, oddalujícím je od autentických životních předloh - velmi rázovitým a přece jen umělým dílům Čelakovského a Erbena, Němcové a Novákové, Holečka a Herbena lze přiznati, že venkovský lid jest jejich předmětem, nikterak tvůrcem. V nejstarších dobách slovesného vývoje českého vychází všecka literatura ze dvou tříd, jednak vrstvy kněžské, tíhnoucí celou organisací církevní k latinské mezinárodnosti, jednak z nižší rytířské šlechty, která si sice osvojuje západní kulturu feudální, ale při tom velice věrně uchovává a hájí národní vědomí na rozdíl od nejvyššího urozeného panstva silně poněmčelého. Postup 17