llllclator Vrchlieký mohl očekávati, kdežto, přese všecko jeho i Zeyerovo úsili
ostatní slovesná kultura románská byla a jest přijímána s lhostejností. Jako
jednostranný vliv německý tížíval duchy, směřující ke kulturní rovnováze, byla
pocítěna i tato dobrovolná romanisace jako překážka samostatného vývoje, ale ježto
slovanské literatury, přese všecku hlaholnost politického slovanství, neosvědčily
dostatečnou míru působivosti, hledána protiváha v anglo-americké vzdělanosti,
která se několikráte před tím - když se ozval na české půdě Wiclif, Shakespeare,
Milton, Shaftesbury, Byron - prokázala zdravě podnětnou. Navazování tu, od
Sládka přes Masaryka ke Karlu Čapkovi, šlo jenom pomalu, a teprve po světové
válce, když také Amerika vstoupila na obzor literárních vzdělanců českých, lze
mluviti o působení trvalejším, o čemž se však historik prozatím musí zdržeti
úsudku, ježto teprve stojíme uprostřed neuzavřeného procesu.

Vedle živých literatur pokoušel se také antický svět řecko-římský opětovně
o to, aby svým uměleckým a myšlenkovým vlivem pronikl do samého ústrojenství
českého písemnictví; nikdy se však nemohl pochlubiti úspěchy patrnějšími. V
zápase, který o českého ducha postoupila renesance s reformací od XIV. do XVII.
věku, překlonilo se vítězství záhy a trvale na stranu reformace, a humanismu,
propagujícímu antiku, bylo v národním životě vykázáno místo zcela podružné, pokud
se sám nespokojil s aristokratickým osamocením na filologické katedře universitní
a v hermetické studovně latinského veršovce: z helénského světa a básnictví
nebylo převzato vůbec nic, kdežto latinská řeč a literatura působily leda
SVOlsložkou rétorickou, přicházející vhod potřebám náboženským i vkusu
zbaroknčlému. Také v době Goethově, Holderlinově a Humboldtově bylo přejato v Čechách
helénské hnutí hlavně jen v podobě novohumanistické a zasáhlo proto především
školu a estetickou kritiku, nikoliv však zároveň básnické tvoření. Ani českému
klasicismu obrozenskému, vedenému Jungmannem, Šafaříkem a Palackým,
nepodařilo se udomácniti v Čechách Homéra, Sofokla neb Platóna a podnítiti mladé
básníky, aby samostatně tvořili v jejich duchu; nápodoba jejich forem, hlavně také
prosodických, nepřesáhla úrovně mechanické imitace a neměla valného trvání.

Když se o půl století později jal Vrchlický, veden svými románskými učiteli,
propagovati básnický helenismus, hlavně jeho plastickou a smyslnou krásu
mytologickou, oslnil nejprve, pak strhl k sobě na čas několik epigonů, ale brzy musil
sám uznati, že ho výmluvný kult řeckých bohů a bohyň, heroů a umělců spíše
jen odcizuje čtenářstvu, a také kritika mu vytýkala, že se touto alexandrinskou
učeností vyhýbá potřebám doby a vymyká duchovní tradici české. Pokus se také
později opakoval několikráte, zůstávaje však vždy episodou, ať byly, se zámyslem
zřejmě polemickým, antické ideály stavěny po nietzschovsku proti
náboženskomravním hodnotám křesťanským, ať silná vitalistická vlna předválečného básnictví
se živila z titanských pomyslů helénských, ať lyrická dekadence nacházela své
symboly v postavách řeckého bájesloví a své podobence v pozdních zjevech
římského císařství. Jakási podvědomá, ale prudká síla se brání v českém písemnictví
vždycky tomu, aby antika byla recipována; snad jest to týž etnopsychologický
prvek, který jakékoliv pokusy o klasičnost a klasicismus pronásleduje s nedůvěrou,
ač naopak ani vášnivost romantiky není dána české národní povaze. Chybějí tu
jenom předpoklady vyspělejší kultury umělecké u národa, jehož tradice vždy
znovu a vždy násilně byla přervána, takže se Čechové stále cítí kulturně mladými?
Nebo žije skutečně v hlubinách české hromadné duše trvale, byť neuvědoměle,
odkaz náboženské reformace, spekulativně sice lhostejné, ale za to mravně co
nejrozhodnější, který se brání, aby byl rozložen protilehlým živlem smyslové a
estetické antiky?

Rozumíme-li českou literaturou soubor jak umělého písemnictví, tak ústních
tradic lidových, jest její časová a místní rozloha opravdu rozsáhlá. Její památky.

16