vyprávěče, zosohňují krajní možnosti historického podání v této dohě. Když o sto· letí později zmlká málem veškerý duchovní život v Čechách, nehéře přece dějepisné zkoumání a spisování za své, ač řidčeji užívá národního jazyka; právě jemu jest přisouzen úkol uchovati starou tradici a odevzdati ji duchúm probuzenským. Mezi nimi jednostranné dějezpytné kritiky osvícenské vystřídá velký syntetik filosofického založení Fr. Palacký, v jehož osohě celý národ uctívá potvrzení hesla historia magistra vitae; ani později, když odhorné studium, zjemňující metody dějezpytného zkoumání, prohlašuje nutnost ohětovati národně politické tendence vědecké autarkii, neopouštějí čeští dějepisci poslání národně politického a právě největší český historik přítomnosti, Josef Pekař, často mluví k svědomí veřejnosti. Od romantické dohy se dělí o úkol vykládati minulost a přihližovati ji přítomnosti s historiky učenci historikové hásníci, kterým se dostává v Čechách popularity, jakou se honosili jen Angličan Walter Scott a Polák Sienkiewicz; že dúvodem této ohlihy jest méně slovesné umění než tendence politicky huditelská, ukazuje jasně příklad Aloise Jiráska, jemuž v době osudově závažné přímo vnutili jeho čtenáři jako kmetu politickou aktivitu. V zápětí však, sotva se národ domohl státní samostatnosti, podán hyl důkaz, že v převládajícím dotud historismu hěželo nikoliv o obsah minulosti, nýhrž o služhy, které prokazovala hromadné výchově národní: zájem o dějezpytné zkoumání v neodborné veřejnosti poklesl rázem; historický román vymizel téměř z literatury; ojedinělí jeho pěstitelé v našich dnech se přiznávají, že k nim z dějin čiší mrazivý dech marnosti a nesmyslnosti. I lze sice ČechÍlm přiznati značné historické nadání a jiskrný smysl pro praktické využití dějin, sotva však schopnost a potřebu prožívati a v kulturní čin proměňovati vědomí historické souvislosti a jednoty. Národ, jenž se přes svou tisíciletou minulost vemlouvá až násilně do pocitu, že jest docela mlád a jenž také svúj stát raději prohlašuje za nový útvar, vyhojovaný ve válce světové, než za pokračování starodávné koruny svatováclavské, neuzrál doposud pro moudrost tradicionalismu, samozřejmou nejen Italovi, Francouzovi a Angličanu, nýbrž i Polákovi, a proto projevuje dětinskou chut vyvíjeti se ve skocích, od čehož ho přece chrání sebezáchovná moc podvědomé kontinuity. Literární hilance českého nacionalismu, o jehož politických zásluhách a úspěších nelze pochybovati, není skvělá. Na rozdíl od poesie italského risorgimenta a zvláště romantiky polské nedovedli čeští básníci naplniti myšlenku národnosti dosti silným dechem lidství zápasícího o nejvyšší statky ducha a mravu, neuměli jí povznésti k tragice vesměrné, nestačili ukázati, že teprve v ní se dokonale rozvíjí individualita a zároveň uskutečňuje humanita... snad to zavinil příliš praktický sklon českého ducha, snad i přílišná převaha utilitářských zřetelú nad obecnými ideovými koncepcemi v národě celkem nefilosofickém. Jenom výjimkou a ojediněle zazněly i v českém básnictví tyto motivy, pro něž romantická koncepce života poskytuje pravý rámec; pozdní messiánská lyrika Nerudova nebo rozryvná tragika dvou autobiografických románú Zeyerových, před nimiž ani Čech ani cizinec nemÍlŽe stanouti bez hlubokého otřesu lidského a uměleckého, dávají se zamysliti nad promeškanými možnostmi skutečně velkorysého patriotického básnictví v Čechách. Stejně uvede v podiv poznání, že národ, který tak naléhavě a dúsledně, po celé století prohlašoval zachování své jazykové a politické svébytnosti za požadavek práva lidského i hožského, dovedl v literatuře dosti málo vytěžiti ze své povahové, zvykové a mravní osobitosti. Podařilo se mu to svrchovanou měrou v hudhě, ale ani v básnictví, ani v umění výtvarném nebylo v Čechách dostatečně pamatováno na napomenutí Jana Nerudy, že jsou "do básnictví světového přijímáni jen ti, kdož přicházejí v kroji svém osobitém, řekněme národ 10