Zájem Borového nepotuchl ani, když v červnu
"Zvony domova" vyšly; staral se nejen o jejich
propagandu knihkupeckou, ale i rozšíření kolportážní,
v čemž nalezl horlivého a úspěšného spolupracovníka
v Stanislavu Minaříkovi. Dík tomu i zásluhou kritiky,
jež knize dobře porozuměla, došly "Zvony domova"
značné publicity a byly brzy rozebrány, ale druhého
vydání, o němž jsme s Borovým nejednou mluvili,
jsem se nedočkal. Snad nepřeceňuji význam tohoto
svého díla, považuji-li je za jeden neposlední článek
v literárním úsilí válečné doby o vnitřní osobní obrodu.
Ve zlém čase kniha vzpřimovala šíje a posilovala srdce,
nezbořila-li staré Rakousko, chystala nové Čechy, jež
se měly změniti v Československou republiku. Ale
zásluhu o to má vedle autora také nakladatel "Zvonů
domova" svou obezřetnou a účinnou péčí o dílo,
jemuž byl prvním čtenářem a kritikem. Tento jeho čin
nestojí však osamoceně: v prvních dobách válečných
byl Borový, který později postavil svou firmu do
služeb sociálně revolučního hnutí, ostražitým a
spolehlivým vojákem obranné a obratné revoluce národní.

Když "Zvony domova" dozněly, neskončila se má
spolupráce s Borovým. Vydal mně velmi ochotně
knihu "Podobizny žen", jednal jsem s ním za
vzdáleného přítele Ot. Šimka o "Dějiny francouzské
literatury v obrysu" a za mrtvého druha Ot. Theera o
pohrobní edici "Faetonta"; okolnosti způsobily, že
toto jednání nebylo vždycky hladké a souladné. Ale
vzpomínám-li na Františka Borového, křísím si ho vždy
z období "Zvonů domova". Byla to jistě doba krušná
a těžká, ale jistě doba velká: v karakteru i činnosti
každého z nás vybavovala to, co měl v sobě
nejušlechtilejšího.

60