kvapen rozvaznym klidem a pomalou mírností, jež se
dobře hodily k pravidelné vousaté tváři ruského
bárina; z dopisů mne však oslovoval muž překypující
vzrušením, zájmem, všestrannou péčí, mladistvým
nadšením pro věc. Jasnou inteligencí odhadl netoliko
intenci "Zvonů domova", ale též jejich knižní stavbu;
sliboval si od díla úspěch a snažil se mu napomoci;
oblíbiv si autora, vyhledal mu výtvarného
spolupracovníka, a to nejlepšího, kterého znal. Byl to V. H.
Brunner, který již předtím firmě Borového
vypracoval několik mistrovských knižních úprav a jenž bděl
nad volbou papíru i typů, stále dohlížeje v sazárně
i tiskárně (mou knihu vytiskl vzorně J os. Skalák).
"Zvony domova" náleží podle obecného úsudku znalců
k Brunnerovým knižním pracím nejzdařilejším: hlavně
skvělé modré iniciály, symbolická kresbička na listě
titulním a pak rozkošná obálka se svou lahodnou
souhrou syté modře a teskné šedi a s výraznou sestavou
řádek se V. H. Brunnerovi podařily jedinečně. Náš
velký grafik potřeboval však, jak známo, občas
upomenutí, ba přímo dohledu, a Borový, ač býval občas
nakloněn spíše ke kontemplaci než k mírné aktivitě,
na to nezapomínal, staraje se v jarních měsících r.
1916 o "Zvony domova" zcela soustavně. Neušlo mu
ani vážné nebezpečí čistě dobové, jímž hrozila červená
tužka censorova, upozornil mne sám na tuto
eventualitu, s níž jsem od začátku počítal. Ale censor byl
shovívavější, než jsme se nadáli, a ve statích knihy se
objevilo mnohem méně bílých míst, pež v jejich pů'
vodních otiscích časopiseckých: Rakouska a Vídně,
německých spojenců a církevního Říma jsme se
nesměli ovšem dotýkati, leda narážkou, srozumitelnou
jenom čtenáři pozorně přemýšlivému.

59