V ÁOLA V ŠTULO.

38')

Nejstarší objemnější básnická práce Štulcova z
polovice třicátých let ,N a Ta t r ách a pod Ta tra m i'
'(otištěná teprve r. 1874 v XXIII. díle ,Národní
bibliotheky' na str. 307-328) ukazuje nám jej jako
zaníceného vyznavače ideje slovanské, jmenovitě sjednocení
Čechů, Moravanův a Slováků, jako prudkého odpůrce
germanisačních a maďarisačních snah; vše v běžné formě
cestovních obrázků, hned hořce elegických, hned
vlastenecky retrospektivních nebo v podobě písní lidového
rázu. Těmto formám Štule zůstal věren i v objemném
svazku ,Pomněnek n'a cestách života' (1845),
kdysi velebených pro sentimentální vřelost, dnes
zajímavých pro dokumentární význačnost. Veršovou formu
a některé didaktické náběhy přijal tu Štule z ,Růže
stolisté'; vnější rámec a abstraktní citový pathos opětně,
ze ,Slávy Dcery'; způsob mnohoslovné exhortace a
mravoučného kazatelství z ,Moudrosti otcovské'; vše to pak
doplnil novým akkordem, v němž poprvé v novočeské
poesii zaznívá uvědomělý klerikalism. První díl, ,Mé
vzdechy', je zastřen hlubokou melancholií, jejíhož
pramene čtenář však se nedovídá; emfaticky, ač neurčitě,
opětovně, ač jen nápovědmi zjevuje básník svoji
nespokojenost se světem, svoje citové utrpení. Jedinec tu
strádá, ale posléze nalézá vysvobození - nikoliv v
rozřešení subjektivních krisí, nýbrž v pokoření se dvěma
vyšším principům: vlasti a jmenovitě církvi.

,Žel umírá, - z duše vroucí,
ze oživlé se horoucí

k nebi vine směje dík:
že jsem éech a katolík'.

Osobnost hyne, straník povstává; básník jest mrtev,
ale za to žije redaktor ,Blahověsta', budoucí kanovník.