386

,VARITO A LYHA'.

a obhájce politického i sociálního tradicionalismu,
vystupuje za příběhy v světě ptačím neohrožený nepřítel
jazykové germanisace a horlivý milovník i velebitel
rodné řeči. Týž spisovatel, jenž ve ,Sněmech zvířat'
posměchem bičuje násilné vnucování ,sedmihláštiny',
honosící se kromě běžných samohlásek a, e, i, o, u ještě
hláskami ii, u, týž obránce mateřštiny, jenž usiloval
o uvedení její do škol, hlásí se i z veršované sbírky
,Varito a lyra' (1843).

Předmluva k těmto ,básním a písním' jest směs
pseudofilologické učenosti a básnického horování o
jazyce českém. Čeština jest prý tak rozmanitá jako
příroda; má lahodu i drsI1ost, mužnost i ráznost; honosí
se jako vlaština jen jasnými samohláskami na rozdíl
od němčiny, jež má i samohlásky temné u, o' atd.
Prazvláštním toho důkazem jest tato kniha veršů; v celém
svazku nestýkají se dvě souhlásky, nýbrž vždy
konsonanta se střídá s vokálem pravidelně.

,Než jaková zvuček a samohlásek v češtině vládne
míra, tu, sousede, viz důkazy předložené.

Zde vždy jenom jediná se střídá zvučka po hláskách;
viz to a nemluv nám, že tvrda řeč je naše.

Chceš-li zahanbiti nás, poukaž nám písně podobné

v němčině své, a hned palmu podáme my jí'.

Leč tyto umělůstky formalistovi Vinařickému
nestačily; znesnadnil si veršovou práci i tím, že napodobil
různé strofy antické, že uměle sestrojoval rýmy a
veršová schemata. Vady tohoto formalistního fetišismu jsou
nasnadě: slovo platí tu sice jako zvuk, nikoliv však
jako znak; zvuková krása řeči odtržena naprosto od
krásy výrazové; místo básní jsou tu mosaiky libě zně-