VJ:;AřuCK~;HO FOI{MALlSMUS.

381

Jako básník jeví se Vinařický umělým formalistou,
oddaným a učelivým napodobitelem poesie klassické,
nikoliv bez přídechu filologické pedantičnosti a
učenecké krátkozrakosti pro skutečné zákony tvůrčího
básnictví. Ukázal to dvojím směrem: svým bojem o
časomíru i svými básnickými překlady.

Z epigonů školy Jungmannovy Vinařický hájil
prosodii časoměrnou důrazněji a vytrvaleji než kdokoliv
jiný 3; vynikal sice praktickou znalostí antického verše,
neznal však přesně ústrojí českého přízvuku. Oddán jsa
Jungmannovi celou bytostí, neostýchal se v prosodické
otázce snižovati význam i charakter Dobrovského, ba
hájiti a velebiti proti němu jeho nedůstojného odpůrce
Václava Stacha. Bědné rýmovačky Stachovy se
Vinařickému tak zalíbily, že je přebásnil a zmodernisoval:
v úpravě jeho jeví se ,starý veršovec', který v originále
jest rýmařem bez formy i bez myšlenky, alespoň
veršovcem umělé formy. Je tudíž prosodické úsilí
Vinařického pravou klassicistskou reakcí, reakcí právě tak
umíněnou jako nebezpečnou.

Ani překladatelská činnost Vinařického neznamená
pokrok; výběrem i technikou verše se prekladatel vrací
až k hlediskům ,Hlasatele' Jana Nejedlého. Idylly,
heroické epopeje, historické jednotlivosti vzbuzují jeho
zvláštní zájem; Vergi!ius jest autorem jeho srdce; 4 malé
ukázky z Horatia střídají se s výňatky z Homera; vlídný
selankový úsměv Bionův stále ještě vábí; antikvární

3 J. Král, ,O prosodii české', v Listech filolog. 1894, sv. XXI,
na str. 323--324.

~ Mnohé své překlady z klassické literatury otiskoval
Vinařický v ééM. od r. 1829; samostatně vyšly Vergiliovy ,Zpěvy
pastýřské' (1828) a ,Aeneis' (1851).