364

MARIE ANTONIE.

dala by se nazvati sentimentálností klášterní. Jest
dědictvím XVIII. věku, který již r. 1776 stvořil typický
román tohoto směru, pověstného ,S i e g w art a' J. M.
Millera 1 a prýští v nejhlubších pramenech z citového
útěku před světem, charakteristickým pro sedmdesátá
a osmdesátá léta osvícenského století. Nové platonické
pojetí lásky, které odmítalo spojení těl a snilo o sou·
zvuku duší, prohloubilo klášterní romantiku, a tak
pojednou čtenářstvo, jemuž byli osvícenci jako Diderot
a V oltaire sarkasticky vylíčili smyslné rozkoše a erotické
orgie klášterní, učilo se dívati na kláštery jako na tiché
svatyně nadzemské a odříkavé lásky.

Jak i u nás klášterní romantika vnikala do poesie,
toho svědectvím jsou hojné ballady o jeptiškách a
mniších od doby Hněvkovského až do let čtyřicátých; jak
vnikla do života, toho dokladem je zjev MARIE ANTONIE
(1780--1831). Motivy, proč Josefa Pedálová
třiatřicetiletá vstoupila do pražského konventu milosrdných sester
svaté Alžběty, nejsou dosti jasny; snad to byl vliv tety
Anežky, někdejší klarisky, snad skutečně asketické
ideály, jež poněkud honosivě hlásá v básni ,Na
rozloučenou', složené při vstupu do kláštera, snad erotické
osudy, jak napovídá polobiografická povídka ,5 e r a fk a'
- snad též nálada doby. Od počátku století
spatřujeme Marii Antonii činnou v nemocniční a duchovní
službě klášterní, aniž přece klášter vyčerpává jejího času
a jejich zájmfI. Sentimentální korrespondence s
mladistvými, národnostně zanícenými muži, v níž splétají se
mo
l ,Siegwart, eine Klostergeschkhte', Ulm 1776; duchaplný
rozbor románu i klášterního sentimentalismu podal Erich Schmidt
v díle ,Charakteristiken', r, Berlín 1886.