356

EPIGONSTVÍ V LYRICE.

rům domácím; epigonové a imitátoři spokojují se s mistry
českými a přestávají na nich, takže v jejich knihách
lze přesně odhadnouti, co jest původním majetkem
Kollárovým, co 'Erbenovým, co Čelakovského, co ozvukem
písně národní. Tak vniká k nám místo kosmopolitního
eklekticismu domácí jednotvárnost, zvyšovaná ještě
násilným kladením důrazu na národnostní, místní i
historické vlastenectví na úkor širších ideí jiných. Všecek
tento postup poesie epigonské sbližuje ji s
měšťanskými vrstvami, jejichž charakter jsme byli poznali;
sestup z učenecké studovny do občanské jizby
nezůstává bez průvodního zploštění a zjalovění
myšlenkového.

Ve dvou směrech se toto epigonské básnění
rozvíjí zejména: jako lyrický sentimentalism a jako
moralisující didaktika. Silný sklon k pathetické rozcitlivělosti,
maskující nudu a prázdnotu občanského života,
odhalila nám společenská a kulturní psychologie let
čtyřicátých; v ní tkvějí i kořeny mravoučné didaktiky
tehdejšího veršovnictvÍ, Občanstvo a měšťanstvo vždy
oddaně tíhlo k suché, střízlivé poesii didaktické a
moralisující, již stavělo, kdykoliv nabylo převahy kulturní,
v popředí všeho písemnictví, jak ukazují na př. dějiny
středoevropské literatury v XIV. a XV. věku. Širokým
a mělkým tokem didaktického veršování plynou
myšlenky, jež před tím v svěžích a bystrých pramenech
vyvíraly ze země a volně se hnaly kvetoucí
krajinoua pohodlný občan rád pozoruje tyto klidné a zcela
bezpečné vlny. Dráždí-li lyrika a drama bolestně a
nemilosrdně jeho pozornost a rozrušují-li jeho klid a
rovnováhu, zvyšuje naopak didaktika jeho denní pohodlí,
násobíc pořádek, jejž on němě zbožňuje.