KULTURA LÁSKY.

205

bez úzkosti, bez problémů, bez námítek a nejistot
kolébá se tělnatá matrona světem; dnes vydává v
modlitební knize návod, jak možno ve smíru žíti s Bohem,
zítra poučuje ,mladou hospodyňku v domácnosti, jak
sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti
došla'; hned dává radu o háčkování, hned pokyny
v manželstvÍ. Klidný úsměv její masité tváře jest
spokojeným úsměvem ženského fitistra, který se raduje, že
našel svět právě tak malicherným a pohodlným, jak
ve své malé duši si jej představoval.

Ženy, které jako úzkostlivé hospodyně a všední
manželky tíhly k životnímu směru typické Rettigové,
prožívaly v dívčích letech sentimentální erotiku, do níž
šosácký svět přenášel veškeré své citové vzněty,
vyhoštěné z všedního dne. Po rokokové lásce, koketní,
požívačné, rozmarné, pořádající ohňostroje vervy a
vtipu, následuje láska romantická, unylá, přecitlivělá, plná
vážnosti a zbožného zaujetí, skutečná ,beauté supreme'.
Dívky nepřirovnávají se již k nymfám a bohyním, nýbrž
k serafům a světicím; nepředstavují se v choulostivých
wi·elandovských situacích, nýbrž v přísných p6sá.ch
nábožného vzrušení a milostné vznešenosti; nekoketují
sklopenými a přimhouřenými zraky, z nichž srší
nezbedné jiskry, jak kreslívalo je miniaturní umění XVIII.
věku, nýbrž zanicené oči vážně obracejí k nebi, jak
žádala malířská škola nazarénská, zastoupená i na pražské
akademii ředitelem Tkadlíkem; nevěnčí se žhavě
rudými růžemi, listím vinné révy a bacchantského břečťanu,
nýbrž polorozvitými poupaty růžovými, liliemi,
nezabudkami a rozmarinou. Symbolika květin, kterou attický
duch éelakovského ve svém ,Kvítí' proměnil v
soustavu duchaplné hry rozmaru a poesie, provází všecku