PRAŽSKÉ MĚŠŤANSTVU.

195

a domácími radovánkami, z nichž opět vylučovali chudší
řemeslnictvo, žijící v nájmu bez jakéhokoliv jmění
nemovitého. Úřednictvo, státem privilegované a domýšlivým
měšťanstvem podceňované, žilo osamoceně v městě,
k němuž nepoutaly ho tradice rodinné ani svazky
majetkOvé. Prostoduché měšťanstvo mnohem rychleji přijímá
demokratické výhody nové doby: kdežto v domech
elegantního světa v čtyřicátých i padesátých letech vždy
ještě portretují mocné peněžníky a hrdé jejich dámy
malíři v bědné manýře netalentovaného Hofčičky a
Machka, měšťanstvo nezhrdá demokratickými službami,
které mu nabízí technika daguerrotypická, koncem
čtyřicátých let vnikající do Prahy.

Podle tohoto společenského rozvrstvení řídil se
i rozvoj národnostní myšlenky v obyvatelstvu pražském.
Elegantní svět obchodníkův a peněžníků, jehož krev
namnoze byla promíšena kapkami italskými a jehož řeč
střídala německé věty s francouzskými frasemi, zůstával
českým snahám vždy cizí, napodobuje tak většinu šlechty
a vysoký klerus; proto česká belletrie, jakmile líčila toto
společenské ústředí, činila tak v osvětlení spíše
nepříznivém a s tóny protestními, jichž užívala i mluvíc
o úřednictvu, hlavním nositeli tehdejší násilné
germanisace vládní. Bohaté měšťanstvo, skládající se z řezníkův
a pekařů, mlynářův a sládků, dřevařův a koželuhů, bylo
získáno pro snahy národnostní dosti záhy; jeho synkové
rádi se družili k českému universitnímu studentstvu,
jeho dcerky naplňovaly české bály a besedy; jeho ženy
přály českým divadelním představením. Čeští autoři od
Tyla po Rubše obraceli k tomuto měšťanstvu své
sympathie, jejichž odlesk nalézáme ještě v belletrii Karoliny
Světlé, vypravovatelky tak přísné a ponuré, kdykoliv

14"