PALACKI~HO PI1ÚPRAVA A P[{iPRAVA HlSTOU. 125

že historie má býti učitelkou moudrosti a stolicí soudnou
- že pti tom nemínil v nejmenším svobodu badání
podřizovati výchovným tendencím nebo ethickým
povinnostem historiografie, patrno z krásného výroku jeho
v listu ke Kollárovi: ,Historie žádných cizích oumyslů
na poli svém netrpí; žádáť sama ze sebe vyvíjena i
vyjevena býti. Proto já se jí v službu neoddávám, abych
ji z německých pazourů vytrhl, ale abych ji v pravdě
její poznal, padni komu padni'. Také o umění
historispisovati nalézáme ve výpisech jeho několik dobře
volených myšlenek, a zcela moderní je zájem, jejž při
tom u Palackého pozorujeme, zájem o otázky
národohospodářské a dějiny právní, ,v nichž ducha minulosti
lze poznati nejpoutavěji'.

Takto připraven přišel Palacký r. 1823 do Prahy
hledat nějakého zaměstnání a studovat husitstvo. Štěstí
mu přálo - ujal se ho Dobrovský a prospěl mu
nesmírně v obojím směru, seznámiv jej s velikým
milovníkem českého dějepisu, hr. Fr. Šternberkem, a vyučuje
jej sám prakticky v tom, čeho Palacký nejvíce
potřeboval: v palaeografii, diplomatice a kritice pramenné.
Tato důležitá stránka historické přípravy byla Palackým
dosud cele zanedbávána - v Praze dostalo se mu
v Dobrovském právě v těchto věcech učitele, na9- něhož
tou dobou nebylo asi nikoho daleko širokq./ Palacký
v Praze poprvé seznamoval se s odbornými krmckými
pracemi českých učenců, poprvé pracoval v archívech,
poprvé zasvěcoval se do kritických kontrovers o
pramenech, a v denním styku s Dobrovským měl mnoho
vděčné příležitosti učiti se od ducha tak eminentně
kritického. Kritičnost Dobrovského byla, jak jsme
vyložili, jednostranná, hotová často zatratiti text pravý spolu