124 PALACKÉHO PRŮPRAVA A PŘÍPRAVA HI8'fOH.

pravidlem z referátů německých vědeckých a literárních
časopisů. Genetický názor dějinný byl si jistě osvojil
ze spisů Herderových, z ,Ideen zur Philosophie der
Geschichte der Menschheiť, jež si byl tolik zamiloval;
osvojil si jej, jako jiní jeho předchůdci a vrstevníci,
takřka bezděky (vše zdálo se zajisté býti tak
samozřejmé), nepozoruje, jak důležitý základ pro chápání
a vykládání minulosti, pro moderní historiografii vůl!ec,
Jím byl získal. NěkoJikaletá studia filosofická a
aesthetická připravila jej pak výborně, aby mohl dosti učiniti
požadavku o filosofickém pojímání dějin, jenž ozýval
se od dob Voltairových hlasitěji a hlasitěji. V této
příčině a vůbec v theorii methody historické, pokud jde
o pojímání dějin a nauku o umělecké komposici, o
zpracování poznaného, učil se Palacký mnoho i od Angličanů,
tak z Blairových Lecturcs on Rhetoric and Belles Lettres
a zejména z Bolingbrokeových ,Letters on the :-tudy
and use of history' (Londýn, 1752), pak z Rottekova
článku 2 ,Ober die Geschichte und geschichtliche Kunst"
(Hallesche Litt.-Zt., 1819). Ve výpisech jeho nalézáme
dlouhou řadu pouček, pokynů a pravidel, z nichž by bylo
lze sestaviti zcela moderní methodiku (ovšem kusou), a
v nichž zejména zajímavý je důraz na potřebu ,ducha'
t. j. na škodlivost mechanického reprodukování
historických zpráv, na potřebu minulost chápati, tušiti,
znovu II životu jejím probouzeti - ,a duch jen duchem,
život životem pochopen býti může'. Je zcela
pochopitelno, že s tím vším Palacký spojoval starší požadavky,

2 W. Humboldtova krásného článku (s jeho naukou o ideách
v dějinách se projevujicích) ,Úber die Aufgabe des
Geschichtsschreibers' z pojednání berlínské Akademie z r. 1822, pokud
.• ím, nepoznal.