PALACKJ~HO PHŮPl{A V A A PHÍPHA V A H1STon. 123

zejména aesthetikou; o české. dějiny zajímal se sotva
více než kdokoliv jiný z probudilých a česky
uvědomělých studentů prcšpurských. V tom ~- bylo to na
jaře r. 1819 - vrátili se ze studií v Jeně bývalí
druhové Palackého v Prešpurku, Kollár a Benedikti, a
seznámili Palackého s názory profe3sora jenského Jindř.
Ludena, podle nichž k pravt:mu vlastenectví vychovati
může jen znalost a osvojení si dějin národnich, jen
poznání a proniknuti sebe individualitou svého kmene
národního, jak se jeví v projevech a snahách jeho
zejména v minulosti. Kollár a Benedikti přinesli zároveň
zprávy o čilém politickém snažení německd10
studentstva - a Palackému je odtud ,národství z ohledu
vyššího' ne již pouhá snaha o pěstění jazyka a krásné
literatury, ale prohlubování snahy národní ideály a vzory
minulosti a zároveň liberálně-demokratickými postuláty
probuzené přítomnosti. Již počátkem r. 1820 prohlašuje
Palacký ,pragmatickou historii České země' za svůj cíl
životní; ke konci r. ] :-;22, po dvouletých studiích, jež
z velké části věnovány byly historii vůbec a
historičeské zvláště, dospívá již k onomu pokrokovému
požadavku, o němž jsme se výše zmínili: ,Nelze mi žíti,
nebudu-li moci do vlastenského dějepisu se dáti. Aspoň
Husitstvo, budu-li živ, jistě popíši'
.-
Co důrazu na dobu husitskou kladeného se týče,
promluvil tu z Palackého nejen pokročilý historik, ale
jistě i protestant a horlivý přívrženec zásad liberálních.
Je však pravdě podobno, že tyto vlivy vnější nebyly
silnější, než prosté poznání o vynikající důležitosti
doby husitské, získané vyšším názorem na dějepis a
dějiny. O tom o všem se Palacký poučoval soukromě a
většinou z pramenů, jež mu náhoda přinesla do ruky,