I>.\LACI'~;HO [,1{ÁC~; ~'ILOSOWICKB.

7-

Již v .Počátcích českého básnictví' jeví se pokrok;
Palacký chce klassicism opříti o českou pt'idu, postaviti
poetickou fikci na podstavu daných poměrt'i. V
aesthetických studiích opět jde dále: sestupuje až k samému
temnému dnu krásných jevů, táže se po poslední
příčině dojmův a místo matné všeobecnosti nabývá logické
jistoty o krásnu, jež vyčerpává jeho životní zájem.
Pražský pobyt posléze přináší dovršení a v historickém
studiu dává mladistvému učenci realitu, pravdu,
skutečno;;t v míře svrchované.

Též novočeský vývoj literární pronikavě byl zasažen
těmito aesthetickými pracemi Palackého. Dovršujíť se
v nich pokusy o českou vědu národní, jimiž se Josef
Jungmann se svojí družinou významně a vítězně postavil proti
užším a skromnějším požadavkům starší generace
obrozenské. Palacký ukázal schopnost českého jazyka
i pro pomysly nejabstraktnější, pro ideje nejsložitější,
pro vědní obor nejsubtilnější: bylť po Tomáši ze
Štítného, jehož dotud neznal, zase prvním pěstitelem
filosofie jazykem a jistou měrou i duchem českým. Byl
myslitelem samostatným, jenž přijímal cizí ideje, aby
je rozvil, doplnil, modifikoval, a nikoliv pouhým
eklektickým kompilátorem, jakými se ukázali pozdější
filosofičtí pracovníci školy Jungmannovy, Antonín Marek
a K. F. Hyna. Proto musil nově tvohti řeč, nově
hledati terminologii, a učinil to s mladistvou odvahou
i s tvůrčím štěstím, třeba později sám neschvaloval
všech vlastních neologických pokust'iv a činů, jež se
organicky pojily k podobné činnosti Jungmannově a
jeho druhů. Literární historii jeví se však jeho
filosofické názvosloví, ať užito již v pracích samých, ať
shrnuto ve stať ,Okus české terminologie filo-