60

,LABYRINT SLÁVY.' POSLEDNÍ VERŠE.

Básnická činnost Vocelova, jež r. 1847 vykazuje
hluboce bolestnou ,E leg i i nad hro b e mJ. Jun g man na,
(v Časopise Českého Musea), končí r. 1849 dvěma
drobnými cykly politické meditace a tendenční reflexe:
,Před březnem r. 1848' a ,Po březnu r. 1848'
(opět v Časopise musejním). S těžkým tónem zádumčivé
elegičnosti, s ponurou náladou truchlého vlastenectví
zachycuje Vocel politickou a duševní stísněnost v Čechách
za vlády absolutistické; volí malebné, ač poněkud
zamlžené a matné obrazy, aby nemusil mluviti
nebezpečnou řečí přímou, skrývá se za klidný historism, aby
se nedotýkal bolestných současných aktualit. V druhém
cyklu, plném emfatických apostrof, vřelých výkřikův,
uvolňuje se výraz, obrazy stávají se průzračnějšími, vztah
ke skutečnosti mužnějším; leč politický program tu
hlásaný je zase ona abstraktní samospasitelnost čisté
práce ideové, jak ji známe z ,Labyrintu slá~y,'
provázená vřelým doporučováním historismu, pro Vocela
velmi příznačným. Ale tyto časové úvahy, v nichž, ač
utajeny, chvěly se horké otázky dne, básněny jsou
mrtvými formami renaissanční poetiky románské,
ghaselem, sestinou, kanconou a kanciolem, poprvé do
českého verše uváděnými.5 Jest tu příkrý nepoměr obsahu
i formy básnické, jenž nasvědčuje tomu, že Vocel tvořil
spíše chladnou aesthetickou kombinací než z
bezprostřední nutnosti poetické, a že umělý tento stilisovatel
vůbec nedopracoval se hlubšího názoru o stilové jednotě.

Po stránce čistě technické oba cykly jsou
významny; současně s Douchou pokusil se Vocel
udomácniti nové útvary veršové v naší poetice. V té
pří
5 Podrobný rozbor obou cyklů jmenovitě po stránce
formální podává na str. 27 - 32 dotčené úvahy Jar. Vrchlický.