,LABYHlI'T SLÁVY.' POSLEDNÍ VERŠE.

59

zoruje - ,Labyrint slávy' není básní duševního vývoje,
je spíše básní JuševnÍ nehybnosti. Není to drama, nýbrž
studená reflexe, není to život, nýbrž ztrnulé vidění.
I výsledná idea o svrchovanosti a samospasitelnosti
práce kulturní koncipována jest chladnou reflexí učence
a abstraktního theoretika v střízlivé studovně mezi
knihami a listinami. Schází jí, jak již K. H a v 1 í č e k v
památné recensi v ,České Včele' r. 1846 případně vytkl,
jednak přímý, radostný poměr k životu, jednak hrdinská
síla a mužná chrabrost. Vocel, syn rodiny úfednické,
dlouholetý šlechtick:ý vychovatel, později universitní
professor, pojímal národ abstraktně, kuse, jen učenecky.

Koncem čtyřicátých let Vocel definitivně opouští
poesii, v níž přes hlučný vnější úspěch vždy zůstával
cizincem, a výlučně oddává se archaeologii a
historiumění. Od r. 1842 Vocel žil v Praze, horlivě činný jako
'publicista, hájící českou věc v německých listech 3 a
zaměstnán redakcí ,Časopisu Českého Musea', jejž vedl
osm let do r. 1850, kdy byl jmenován mimořádným
professorem archaeologie na pražské universitě.
Úzkostlivou konservativnost a opatrnou střízlivost projevoval
Vocel právě tak v redakci listu, jako v
spolupracovnictvÍ při tiskové censute, kde, pomáhaje Šafaříkovi,
pokládán byl za ,muže ducha choulostivého', takže z jeho
jmenování censorem byla u nás oprávněná obava.4
Nebyl z povznesených duchů jako Palacký, kteří v
únavném studiu historickém nepozbývají živého, volného
smyslu pro potřeby a touhy neklidné přítomnosti.

3 O publicistické činnosti Vocelovč bude řeč na svém
místě.

4 Píše o tom M. Fialka T. Burianovi r. 1844; dopis jako
<:. 80. otištěn jest v uvedeném listáři ,Z dob našeho probuzení'.