,LABYRINT SL,í.VY'. POSLEDNÍ VERŠE.

5-

Ale mnohem významnější je to, čím ,Labyrint
slávy' od Vocelových knih předchozích se liší.
Historické pozadí děje namnoze mizí před matným snem a
povšechnou vidinou rám pozdně romantického, z postav
individuálně dějinných stávají se všelidské typy
povýšené nad století a nad krajové omezení. Výlučně česká
národnostní a slovanská idea je zpodobena jako součást
věčných kosmických rozporů mezi idealismem a
materialismem, vlastenectvím a kosmopolitismem,
křesťanským soucitem a egoismem. Výslední tendence skladby
není jen zodpověděním otázek kladených v Čechách,
nýbrž vůbec evropských problémů před červencovou
revolucí. Didaktická lekce udělovaná národu nevyznívá
již všeobecnou klidnou formulí jako kdysi; v kulturním
programu ,Labyrintu slávy" vypracovaném v pohodlném
klidu učencovy studovny, skryt jest polemický osten
proti politickému radikalismu současné mládeže.
Pitoreskní středověk, kreslený s detailní zevrubností, není
již jen nehybná, pestře a věrně omalovaná kulisa,
nýbrž zpěněná hra sil a duševních proudů.

Tento mocný vzestup básníkovy myšlenky, náhle
tíhnoucí ke všeobecnému, všelidskému, střemhlav se
vrhající do černé propasti zejících záhad, letících od
historické jistoty k prchavé visi, vzestupu, jenž v ostatní
činnosti Vocelově nenalézá analogií a jenž také není
podmíněn převraty životními, byl vysvětlován způsobem
rozličným. Byl v něm spatřován bezprostřední ohlas
rozbouřených moderních hesel, bijících v čtyřicátých
letech prudce na zděděné názory obce vlastenecké;
Vocel odpovídal v básnické skladbě, podobně jako
v současných novinářských statích, způsobem
osvíceného vlastence ponurému hlasu západního liberalismu