52

,MEČ A KALICH'.

příliš daleko; v druhém díle ,Meče a kalicha' opětuje
se totéž zvrácené pojetí.

Sloučení romancí z doby Lucemburské a z doby
husitské, jak je podává ,M e č a k a I i ch' vydaný roku
1843, jest nahodilé a vnější; jednoty v knize opět nenÍ.
Vocel snažil se zjednati jakousi soustředěnost:
seskupuje romance v pevnější celky, doprovází je
medita
ivními a lyrickými partiemi, vkládá historický děj do
rámce fantasmagorických vidění a nebeských scén, ale
báseň bortí se mu pod rukama v nesouměrnou spoustu
epických jednotlivostí a lyrických uzavřených čísel.

Formální roztrženost a nedostatek komposice jsou
však sdruženy v ,Meči a kalichu' s nesprávností a
vadností nazírání. Postavy XIV. a XV. věku, které Vocel
modeloval si slohem rytířské romantiky, obestíral
anachronistickým vlastenectvím a slovanstvím své doby:
osamělá královna Alžběta zpívá tóny vlastenecké elegie;
polabští Slované stěžují si do svých strastí humánnímu
Karlu IV.; Žižka deklamuje uprostřed válečné vřavy
o podřízení osobních zájmů vlasti; Prokop Veliký přeje
si vlast ,přivinouti k prsoum toužebným'; husitští
bojovníci táhnou na pomoc ,tam, kde otroctví řetěz bratry
svírá slovanské'. A tyto prázdné a duté tirády, o nichž
autor se domníval, že ,jsou básněny v pravém českém
a slovanském duchu/2, psány jsou v době, kdy Fr.
Palacký sbíral a pořádal látku k III. svazku svých ,Dějin
národu Českého', t. j. k dějinám českého husitství,
kterýžto svazek sám je nepřímým odsouzením Vocelova
pojímání. Avšak ještě patrnějšího, opět nepřímého
vy
2 Vocelův dopis, v němž se čte tato zmínka, částečně
otištěn jest II Šmídka na str. 205; avšak i Jar. Vrchlický ve své
úvaze shledává, že ,forma je jednotnější, češtější, s!ovanštější'.