,PŘEMYSLOVO!. '

47

pouze v tendenční protiklad k zlomkovitým památkám
cizím, na př. k Merseburským zaříkacím formulím (pti
pffležitosti referátu o Grimmově vydání těchto
fragmentů v CCM. 1847), nevyvyšoval jich pouze nad cizí
poesii prostonárodní jako nad ,Nibelungy', nýbrž dával
přednost jejich komposici a detailům i před uznanými
uměleckými díly básnickými, jako před epopejí
Tassovou nebo Wolframovým ,Parcivalem' (vesměs v
ocenění ,A e s t h e t i c k é h o v Ý z n a m u b á sní Krá I
odvorského rukopisu: Záboj a Jaroslav,' CCM.
r. 1854). Nejšíře a nejnadšeněji se Vocel zabýval
rukopisnými padělky v ,Grundzi.ige der bohmischen
Alterthumskunde' (na str. 67-77). Rozebrav podrobně
jednotlivé skladby a přirovnav je pfípadně ke skladbám
nordických skaldův a kaledonských bardův, od nichž
se liší hlavně prý čistě slovanskou humanitou a
mírným zpodobováním klidných scenerií přírodních, shrnuje
(na str. 75) svůj úsudek ve slova: ,Dns aber, denen die
Sonne der Autklarung freundlich leuchtet, mi.issen jene
vorchristlichen Dichtungen als ein bleibendes,
unvergangliches Eigentum unseres V olkes i.iberaus wert
sein; sie sind, wenn auch nur Fragmente eines Ganzen,
doch der volle harmonische Akkord des machtigen
Melodienstromes, der bereits in uralter Zeit das Leben
unserer Vorfahren bewegte.' Zvláštní důraz klade na
představu domácích pěvců, kteří ,jako nordičtí skaldové
srdce Slovanů k vznešeným činům rozněcovali'. Takové
pěvce uvádí v ,Přemyslovcích' několikráte přímo,
namnoze vkládaje jim do úst slova z rukopisných padělků:
na ,Hodech krále Václava I.' recituje harfeník
nejdramatičtější místo z ,Jaroslava'; královna Kunhuta ve svém
hoři nad mrtvolou Otakarovou žaluje písní ,Ach, ty ráže,