46

,PŘEMYSLOVO!. '

Milánu r. 1158, k němuž .i V ,Přemysl ovcích' obracel
pozornost a podiv. Jako takové národní rytíře,
skrývající pod pancířem ,něžnou lásku k ženě, zbožné
křesťanství a hrdinnou udatnost', Vocel zobrazil reky svojí
sbírky ,Přemyslovci'. Přirozeně zvolil i básnickou formu,
která podle názoru jeho doby úplně odpovídala
středověkému romantismu: romanci rytířskou.

Ve stopách koncisních rytířských skladeb
Schillerových, které pod pevným krunýřem dějovým chovají
vždy poučku mravní, často až triviálně všeobecnou,
jala se starší i mladší romantika německá básnicky
zpracovávati možné i nemožné látky středověké formou
romance. Od Schleglův a Tiecka až k Fouquéovi a
švábské škole básnické rytířská romance prožívá málo
úspěšný vývoj: psychologické pojetí lásky a zbožnosti
se sice prohlubuje, ale životní pravděpodobnosti stále
ubývá; rytíři jsou neohroženější a neohroženější, obludy
a hrůzy, s nimiž podstupují boje, strašnější a strašnější,
zkoušky odvahy a lásky krutější a krutější, sličné
rytířské dámy stále nyvější a ubledlejší. Tento romantický
svět nikoliv z masa a krve, nýbrž, jak se právem
posmíval Heine, ze železa a citu, přenáší na českou půdu
v letech dvacátých Jan z Hvězdy, typický zástupce
rytířské romance u nás; Vocel, jenž v ,Přemysl ovcích'
vstoupil v jeho stopy, nedostihl tu většinou prosté
pádnosti a stručné malebnosti Markových nejzdařilejších
romancí.

Zbásnil-li křesťanské údobí vlády Přemyslovcův
Vocel ve slohu rytířsko-romantickém, zvolil pro
zobrazení českého pohanství barvy z obou hlavních
podvržených památek rukopisných, jichž byl podrobným
znatelem a nadšeným obdivovatelem. Nestavěl jich