VOCELŮV ŽIVOT. JEHO NOVELLI8TIKA.

43

scény V kolleji a krčmě; Vocel antici poval tu
novellistické líčení doby Rudolfovy, jež po odborném
zkoumání a publicistické akci F. B. Mikovce stalo se tak
oblíbeným v rukách J. J. Kolára a ]. Svátka. Děj jest
dosti obyčejný: rehabilitace výtečného a zavrženého
učence, odhalení, že jeho nejvěrnější žák jest jeho
synem, šťastný sňatek synův s milovanou dívkou,
prozrazení nízkých piklův a nepravostí hanebného milce
Ivrálova - toť motivy spřádající děj dramaticky dosti
pohnutý. Vocel sám kladl důraz na něco zcela jiného,
na filosofii krystallografickou, jež pozorováním nepatrné
hlati nerostné dospívá ke koncepci jednoty všehomíra
a tím zároveň ideje božstva; filosofii kladenou nikoliv
anachronisticky do doby Baconovy, Browneovy,
Agricolovy, Paracelsovy, kdy ,pojetí ptírody, které dotud
bylo poetické, stává se mechanickým'. V ,Hlatipisci'
se nad to historism V ocelův povznesl k umění scénické
tragiky, kterouž marně hledáme jak v ,Přemyslovcích"
tak v ,Meči a kalichu' a v níž ze značné části spočívá
básnická hodnota ,Labyrintu slávy'. Jest to výjev v
přijímacím sále Budovce z Budova, kde s vědomím své
moci a vznešenosti shromáždí se celý vzdělaný svět
doby Rudolfovy, od Hájka z Hájku po Haranta z Polžic,
od Keplera po Lomnického, od Vestonie po Evu z
Lobkovic. Pojednou do slastného plesu renaissance, do
hrdých projevů radosti a síly padne strašný černý stín;
temný, zasmušilý, ptísný Tycho de Brahe odhalí
Jeseniovi, Budovci a Harantovi jejich strašný konec na
popravišti. Vocel suggestivně vylíčil zděšený úžas, kdy
sálem plesu a radosti ponuře kráčí ,maska černé smrti'
s jistotou a neodvratností kyvadla.

4*