VOOELŮV ŽIVOT. VYOHOVATELSTVÍ ŠLEOHTICKÉ. 41

ským, a osudová tragedie ,H ar fa' (1824) 2, V níž Vocel
Mlillnerovské a Houwaldovské motivy sloučil s
romantickým líčením dalekého pravěku českého z doby
pohanského knížete Neklana.

Krátká léta zprvu filosofických, později právnických
studií v Praze a ve Vídni odvedla Vocela z ovzduší
domácího historismu, ale poskytla opětně vítanou možnost
postaviti dějepisnou a archaeologickou zálibu na
podklad přesně vědecký. Když pak plných sedmnácte let
(1825-1842) Vocel jako vychovatel pobýval ve
vynikajících rodinách šlechtických, u hraběte Eugena Černína,
Pallaviciniho, Leopolda Šternberka, knížete Salma a
hraběte Harracha, nalézal vzácnou příležitost hleděti na
historické otázky s vyššiho stanoviska kultury evropské.
Vychovatelské povolání zavedlo jej na uherskou pustu
i do středověkých měst hollandských, otevřelo mu
salony vídeňské šlechty i vzácné sbírky starožitnické na
venkovských zámcích českých aristokratů, naučilo jej
všem germánským a několika románským jazykům,
usnadnilo mu bedlivá studia přírodovědecká, zejména
mineralogii, a vtisklo zvláštní ráz jeho osobnímu
vystupování. Elegantní a nehezký muž nervosně zamračené
tváře dovedl vybraností způsobů maskovati mohutnějící
ztrnulost a pedanterii, a uměl odměřeným klidem
pohybův ukrývati osobní nedůvěru a úzkostlivou opatrnost.

Za dlouholetého pobytu V ocelova v rodinách
šlechtických vznikají četné práce literární psané zpěněnou,
barvitou němčinou pozdějšiho údobí romantického, jež
otiskl většinou ve vídeňském časopise ,Jugendfreunď
K. Hock.Vedle komedií ,Der Sterndeuter' (1832) a

2 Zevrubný rozbor obsahu, motivfi. jakož i kritiku bědné
techniky tohoto nezdařeného pokusu podal Jaroslav Kamper v II.
svazku tohoto dila na str. 358-362.

Literatura česká devatenáctého století. lIL/I.

4