melancholických ballatách a rozmarných baladách
"Mojí sonaty«, nejsilněji však v rondech »Fanfár a
kadencí«, kde se do útvaru arabeskově dekorativního,
rozmarně hravého, rozžíhajícího se a hasnoucího s
okamžikem, vůlí a zvůlí umělce v sobě desorientovaného
musily vměstnati nejen podobizny bídníků, ale i
meditace o smrti a věčnosti a dokonce modlitby srdce
zkrušeného a nacházejícího cestu k obnově jen v slitování,
milosti a lásce boží. Tento formalismus Jar.
Vrchlického, rozluěující duši a slova, se stává přímo výstrahou
mladším básníkům.

Zato k onomu formalismu integrálnímu, v sohě
samém uzavřenému a dokonalému, k jeho úplné jednotě
snu a života, hry a poesie, najdou básníci občas cestu
nazpět. Zdůrazněme slůvko občas a zamítněme
jakýkoliv pokus doporučovati situaci výjimečnou,
opakující se jenom za určitých vzácných podmínek, jako
nějakou normu pro české tvoření básnické - pro samého
Vrchlického neměla význam normativní, nýbrž jen
kouzlo krátkého dobrodružství duševního a uměleckého.

Zažili jsme již zkušenost takového návratu v našem
mladém básnictví, ač si jeho teoretičtí i praktičtí
nositelé ani sami neuvědomovali, že pokračují mimoděk
v tradici Jar. Vrchlického. Když psal v dvacátých
letech Karel Teige své manifesty českého poetismu a když
je Vítězslav Nezval v období >Pantomimy«,
"Divotvorného kouzelníka« a »Akrobata« svým lyrickým
hedonismem a obrazným marnotratnictvím uskutečňoval,
jako by se v básnickém požitkářství mladých umělců
vyhladovělých za válečného odříkání znovu probouzely
sklony jejich dědů z let osmdesátých, kdy se kulturně
uvědomělé a zjemnělé měšťanstvo české rozdychtilo po
rafinovaných dojmech a uměleckých hrách v přísné
vlasti dotud neznámých a proto leckdy i pohoršujících.
Kriticky přísný soudce oněch dědů a shovívavě
povzbudivý ochránce jejich vnuků v jedné osobě, F. X. Salda,
postřehl v statích »0 nejmladší poesii české« se svou
poučenou obzíravostí onu spojitost, ona vlákna tradiční
mezi generacemi, jež však byla záhy opět zpřetrhána.

29