sionismu mladistvého estéta, který sám sebe ironisuje,
aby se nestal elegickým.

Byly to zvláštní české poměry kulturní a
společenské, co zavinilo, že u Vrchlického ony estetické
saturnalie trvaly tak kratičce? Nebo způsobil to jeho
tragický osud osobní, dopadnuvší na jeho šíji tak záhy, když
nebyla ještě naplněna a dožita míra šťastné a plodné
mladistvé mužnosti? Anebo leželo to v samé povaze
básníka velmi komplikovaného, jehož lyrismus se nemohl
spokojiti inspirací dojímavě náladovou a potřeboval
vedle ní podnětů a posil z oblasti meditativní? Nebyly
to jen různé masky, které si Vrchlický tak bravurně
za sebou a vedle sebe nasazoval: nestačilo mu
naslouchati pouze hudbě v duši, ale cítil se nucena
odpovídati na otázky, které mu dávala věčná Sfinx o duchu
a světu. Banvillovské estétství se s vým rozkošnickým
ilusionismem soběstačné krásy nemohlo při jeho
sestro.Ťení a jistě i za nátlaku kulturní a národní situace
české nezůstati pouhou episodou.

Avšak v době jejího vrcholného rozkvětu, kdy
vznikaly knihy »Dojmy a rozmary«, »Zlatý prach« a
»Hudba v duši«, zbásnil Jar. Vrchlický v tomto básnickém
slohu a z této duševní situace řadu nejrozkošnějších
čísel své lyriky: chytil do nich lehkou rukou pěnu života,
smyslnou a nervní hru prchavé nálady, barevný povrch
půvabné skutečnosti, melodii a. tanec okamžiku,
nestíraje ani barevného prachu s křídel motýlích, ani
nestřásaje pelu a rosy s květů právě rozvitých. V těchto
číslech, jež byla úplně novinkou na českém Parnasse,
není nikde porušena rovnováha mezi obsahem a formou
a slohová hra úplně přiléhá k dojmové inspiraci, jako
by žehnající úsměv Apollinův utkvěl na básníku,
tvořícím z milosti chvíle.

Nezůstalo tak trvale. Brzy se Jar. Vrchlickému stal
formalismus jen zevní bravurou výrazové dovednosti a
prázdné virtuosity: do forem ovládaných stejně
mechanicky jako svrchovaně vkládal poeta obsah nahodilý,
pranic nedbaje oné žádoucí rovnováhy. Pozorujeme to
nejprve v ghazelech »Hudby v duši«, pak v některých

28