- nesmrtelná otázka Villonova o loňském sněhu se
chvěje na dně těchto motivů, rozpřádaných často ve
formě villonské. Zprvu - a to jest Vrchlický mlád a
dokonale šťasten - oddává se bezstarostně a
rozkošnicky tomu prchavému blahu, kdežtolozději - a tím
se tak podstatně liší >Moje sonata« o >Dojmů a
rozmarů4: - ochutnává melancholii plynoucí z této
prchavosti a píše celý cyklus baHat melancholických, aby
vyznal posléze:

»ó dívčí hlavičky ve šíje sklonu,
ó ženy, jež jste vděků byly vzor,
na Venuši já myslil, na Madonnu,
na Orfea a velkých pěvců sbor,

ó plachty, dávno zašlé za obzor!
ó lodi padlé vlnám do ob jetí!

ó vojska zavátá v poušť bouří zlou!
ó města dávno zniklá od staletí!

ó prachu, stíny v lidské nepaměti!

tu srdce se ptá s povzdechem: Kde jsour«

Pozorné ucho vyslechne však již v >Hudbě v duši«
toninu odlišnou od celkového ladění >Dojmů a rozmarů.:.
Orientalismus, který tu perský ghazel přiřadil k
románským sestinám a baladám, není jenom náhodným
výbo.jem formalistovým, nýbrž výrazem obratu v duši
vyspívajícího básníka - dotavadní požitkář se oddává
refleksi, která ho po vzoru mystiků sufických dovádí
k náboženské a morální úvaze. Zvolna tuší, že se
možno opojiti nejen vínem a láskou, ale i tajemstvím a
Bohem; uvědomuje si, ač zprvu váhavě, že prožívání
toho, co prchá a nevrací se, podává nám klíč k tomu, co
jest věčné a neměnné; sám sobě připomíná, že vteřina
nese v sobě vedle možnosti rozkoše také možnost
bytostného přerodu. Toto vnikání refleksivního života do
čistě hedonické oblasti uměleckého požitku se stupňuje
ještě v )Mojí sonatě«, kde chvílemi přibývá i ironický
postoj dozrávajícího znalce života k rozkošnickému
ilu
27