dojmy a rozmary, zrozené lehce z milosti požehnané
vteřiny, kdy letmý pohled do přírody měl moc
inspiračnÍ. Mnoho se změnilo, než básník vlastní čtyřicítku
r. 1893 oslavil ~Mojí sonatou~, kde si v řazení poněkud
mechanicky hudebním hrá sice tradičními formami, ale
často pod nimi skrývá melancholii a hořké tušení
blížící se bouře a rozratu - nezapomeňme, že z téhož
roku jsou datována ~Okna v bouři~, a že již předchozí
)Bodláčí z Parnassu« jest básněno pod ohlo hou hustě
zataženou! Virtuosita, s jakou se zde - »nel mezzo del
camin di nostra vita« - básník přenáší přes vážnost
života, nevyčerpává celou jeho bytost, nýbrž jest spíše
jen pohotovostí navyklých prstů, které si hrají. To se
stupňuje ještě v poslední formalistické jeho knize, o níž
pracoval v letech 1899-1904 a kterou vydal dva roky
před zhroucením bytosti: >Fanfáry a kadence/[,
variující hravým útvarem rond, všecky oblasti, J'ichž se dotkl
jak v »Dojmech a rozmarech«, tak )Hu bou v duši«,
si ponechaly lehkost a snadnost, náladovou hru a
bezstarostnost dotyku již jenom v podání, kdežto v životní
skutečnosti pod pampeliškami kvetoucími do slunce a
rozptylujícími se ve větru, tvrdne a šedne nehostinná
půda mdloby, resignace, stoicismu - formalista, který
na počátku své dráhy tančil, objímal, usmíval se, končí
tuto dráhu modlitbou. Jaký paradox, jaké bohatství
vývoje!

Formalismus Jar. Vrchlického v těchto knihách,
k nimž se i v celé řadě jiných najdou sourodé dodatky,
se zpravidla pojímává zcela vně.iškově. Mínívá se jím
jeho literárně poučená a básnicky přímo nenasytná
záliba v umělých a u nás nezvyklých formách lyrických
původu románského a orientálního, které cizí
romantismus, hlavně pozdní, přenášel a obnovoval z tradice
středověké i renesanční; příklad německých opožděných
goethovců, Platena a Ruckerta, i některých
francouzských Parnassistů, zvláště Banvilla, byl pro
Vrchlického při tom rozhodující, a snad též někteří angličtí
mistři, na př. Swinburne, posilovali tento sklon
Vrchlického. Po vzoru těchto učitelů, z nichž mu Francouz

22