2Ó

Charon: Nuže, chop se už vesla a člun
postrkuj! Co otálíš? Chceš, abych tebe s té
loďky shodil?

Tyran:, Toho bys se v Německu nikdy
neodvážil. O jen kdyby!

Charon: Buď už dej pokoj s těmi hrozbami,
nebo ti do hlavy vrazím tu tyč.

Merkurius: Odpros boha! Vždyť ani
Jupiter nemá tak velkou moc, aby směl samým
bohům ubližovati. Ty však, Charone, mu
odpusť; neb0ť, ať už tak, či onak, on byl' toho
příčinou, že jsi mnoho obolů dostal, a tím, že
mnohé zavraždil, rozmnožil pokladnici Pluto
novu.

Charon: Jen odprosí-li mne, ničema.
Tyran: Smiluj se nade mnou, bože
Charone, a hled', jak k veslu spěchám!

Charon: Nebude to dlouho trvati a ty mně
šIJÍnu čistiti budeš a nejsprostši práce ještě
rád konati a tu svou zpupnost docela si
odvykneš. vy, stínové, přejděte, ježto sem člun
se kloní. Vystupte! ty, tyrane, dáš mně větší
zpropitné, ježto vážíš více než šest set duší.

Merkurius: To učiní rád, i marnotratný jest.
Charon: Už j -li ke všem všudy! Teď však
potřebovali bychom básníka Vergilia, Merkurie,
jenž by ustavičně ta známá svá slova k
nebesům volal: »Bohové, takovou ránu morovou
odvraťte od našich zemí.« Svému učiteli
Falaridovi se nejen vyrovná, nýbrž jej i převýší.
A to bych rád od tebe se dozvěděl, jak to