chách slunnou a zářivou náladu jarního
poledne. Byla to sladká reminiscence na moudré
vychovatele a dobré druhy, již mluvili
neustále o novém jaru jednotlivce i národů, již
metaforami Vergiliovými a Ovidiovými v
ozdobných eklogách vítali zlatý věk, již
r~konstruovali Imperium Romanum v
periodách ocelového zvuku a klasického učlenění.
Karel, jenž miloval jižní vína a jižní
temperament, poslouchal ty deklamace tak rád jako
tančivé strofy proven~alských troubadourů,
chápal vidinu svůdnou a klamavou:
renaissanci, ale nekořil se jí. Kultivoval svou
individualitu jako oni, mluvíval často v intimních
chvílích se svou duší, psal autobiografii: ale
ta nevrcholila jako analogické práce
renaissančních současníků oslavou ohně
Prometheova, Karel vsunul do ní legendy křesťanské.

Cítil se synem Matky Církve oddaným a
zbožným, blouznil o kouzlu zter'nnělých
chrá
27