III.

V jarních nocích zastřených bledými
oblaky a těžkým aromatem nedočkavě pukajících
poupat, kdy vzdálené hvězdy chvějí se jako
diamantové jehlice ve vlasech obrovské
orientální modly ženského božstva, sní mrtvá
gotika katedrály svatovítské němě a
zádumčivě. Ale o polednách, za nichž zlato slunce
jest rozestřeno po pilířích a rozlito hýřivě
v SVěŽ1Ch korunách, za nichž vzduch melo-