šla celou zemi, poslechla velký· zpěv všech
slapů házejících stříbro a opály, vdechla
závratnou vůni všech květů, snila sladkými
báchorkami všech hvozdů a legendami všech
skal. Než, stoupajíc zvolna oblaky k bohům,
tesknila ví~e než kdy jindy, že týž člověk,
kterého kdys tolik milovala, přišel jen nádheru
onu porušit.

Její osud vrací se znovu a znovu: ženy
smutně krásné, jež nemají bohů, k nimž by se
uchýlily, a jež poznaly neméně bolestně, že
život není než osudná ztráta ilusí, bloudí
alespoň lesy a poslouchají jejich složité strofy
tesané v heroických trochejích a opíjejí své
subtilní duše všemi barvami a všemi vůněmi,
aby zaplašily trpký zápach lidské bědy.

Když do otevřeného okna vane jim
symfonie českého jara, slyší jasně v ní i akord
Brusnice a rozumějí mu s povzdechem.

24