staletími: zdaž jest slavnějšího a zbožnějšího
aktu životního než stálý ten návrat k matkám?
A kdežto básník umírá osamělostí, nedoveda
nalézti rukou, jež by s jeho rukama splynuly
v pochopení, kdežto. jemu se zdá, že bratří
jeho rozhozeni jsou osudem do tak
nekonečných dálek, aby nikdy se nesměli setkati, cítí
strom něžně a tiše se svými druhy, věda, že
teprve symfonie jejich zeleně znamená kouzlo
lesa a sadu, věda, že teprve společná píseň jejich
bratrství ;estveliký zpěv života a umírání.

Zatím co šumí ty strofy hluboké a moudré
do elegie šedivých říms a trpkého smutku
rozpukaných soch a váz barokních na starých
stavbách němě si stěžujících, že tvůrcové jejich
nedovedli najíti tuto konejšivou jednotu života
a neznali harmonie srdce a tradice, zatím co
bílé květy padají jako tajené polibky na černé
zdi, mísí se rytmus stromů s chorály
osmnáctého věku, jež bělovlasí umělci milující Bacha

10