Arne Novák:

ANTONÍN SOVA

OSUDU, KTERÝ ANTONÍNU SOVOVI ustlal
v Pacově kolébku i lože úmrtní, přisvědčil básník
sám oddanou láskou a hlubokou věrností k svému
domovu. Ačkoli povoláním byl odsouzen ztráviti
celý mužný věk v Praze a ačkoli jeho vývoj básnický
i mravní nelze odloučiti od města, které sám
nazval "věčnou stráží" národa, přece vzpomínkami
a touhou se stále vracel k svému rodnému kraji.
Tam na modrých, lesnatých svazích Českomoravské
vysočiny se mu již v mladosti dostalo uměleckého
štěstí, že prožíval všemi smysly bohatě a odstíněně
kouzlo přírody a že v ní svou zjemnělou vnímavostí
odkrýval stále nové a nové divy ... Sova krajinář,
Sova sensitiv, Sova impresionista byl by se nerozvil
bez pozadí, jež mu dával domov. Ale dějinná
minulost kraje, náležejícího v oblast husitského Táborska,
statečného v hloubání i v boji, promlouvala k němu,
snílkovi a samotáři, ještě jiným jazykem. Odtud
čerpal důvěru, že se splní jeho smělé tužby a sny
o spravedlivějších a čistších útvarech lidského
soužití a společenské jednoty a to především v
milovaném jeho národě. Svůj myšlenkový svět, obměiíující