Veřejné i soukromé zahrady na návrších s malebnými
výhledy, košatá stromořadí v širokých ulicích, pečlivě
pěštěné sady na místě někdejších hradeb a příkopů,
zádumčivě stinná zákoutí zakryvší zeleným steskem
prostranství bývalých hřbitovů, tyto všecky výsady města
moderně spravovaného a hygienického i pohodlného
nedovedou odškodniti za to, že se Brnu nedostává
vydatnější přítomnosti a přátelštější účasti živlu
nejmelodičtějšího - vody.

Stok obou řek Svratky a Svitavy, ženoucích se z
Českomoravské lesnaté vysočiny do úrodného a poklidného
úvalu dyjského, jenž určil namnoze založení Brna,
posunut jest daleko za město. V městském okruhu samém
překlenuly a zakryly je průmyslové podniky a
znečistivše i vystřebavše je pro svou potřebu, utajily je
pohledu a rozkoši chodcově. Není tu nikde nábřeží, kde by si
mohl unavený pracovník oddechnouti, snílek v dlouhé
procházce zadumat, architekt vyhledati perspektivický
odstup i násobivé zrcadlo pro stavby monumentálnější.
Tyto řeky, tak lyrické ještě pod hradem Veveřím a v
pitoreskních úžlabinách mezi Adamovem a Blanskem,
v městě nehučí a nešumí, nevábí ani nezpívají.

45