nad romanistickými studiemi ve vlastním slova smyslu
jsou v převaze srovnávací práce o vztazích
česko-francouzských; všecky tyto úvahy a pokusy jsou vítanou
protiváhou upřílišené snahy vyložiti myšlenkový a slovesný život
český vnitřní závislostí na Německu. Tak přispěl Haškovec
k rozboru Klicpery, Vocela, Havlíčka, Zeyera, Vrchlického,
ale i Jana Šlechty ze Všehrd; nejvýznamnější jsou jeho
příspěvky k staročeskému básnictví z pera neb okruhu Smil a
Flašky z Pardubic, jež vzbudily plodnou diskusi.

Moderním písemnictvím od obrození se obírá profesor
pražské university Josef Kopal ('ll< 1883), překladatel R.
Rollanda, kdežto jeho brněnský kolega Otakar Levý
(18961946) byl jemným znalcem francouzského romantismu.
Souhrnné zobrazení slovesného písemnictví ve Francii
podal ve svých Dějinách literatury francouzské v obrysech
(191.8-1932 ve 3 sv.: pouze věk renesanční, reformační a
klasický, Otokar Šimek (* 1878).

Z mladšího rom~nistického pokolení, které prošlo hlavně
školou Tillovou a Saldovou, vynikl profesor dějin literatur
románských na universitě v Praze, Václav Černý (* 1905),
jemuž prospěl dlouhý pobyt ve Švýcařích, aby si získal
srovnávací rozhled světový, patrný hlavně z francouzsky
psané monografie »Essai sur le titanisme dan3 la poésie
romantique entre 1815-1850« (1935). Ten vyznačuje také
Cerného práce české: výklad o vlivu bergsonismu v
soudobém básnictví Ideové kořeny současného umění (1929)
a vývojeslovnou studii Esej o baroku (1937). Novinkou
jest Cerného pilná pozornost, věnovaná písemnictví
španělskému, kde poukázal jmenovitě k hodnotám soudobé
lyriky; odtud vyšly skvělá charakteristika Cervantesa, psaná
doprovodem k novému překladu »Don Quijota« (1931) a
pramenné studie o španělských látkách u Vrchlického. Po
smrti Šaldově a Novákově stal se V. Cerný předním literárním
kritikem českým, který ve svém »Kritickém měsíčníku«
sleduje vývoj české poesie i prózy jmenovitě nejmladší.
S Šaldou spojuje ho nejen zmíněný rozhled po literaturách
evropských, především románských, a jemný smysl pro
estetické a absolutně umělecké hodnoty básnického projevu,
nýbrž i břitké péro neohroženého a mravně založeného
polemika. Z prozaiků věnoval pozornost jmenovitě Karlu
Čapkovi, jak svědčí knižní monografie (1936, »Postavy a dílo«
sv. VI.), z básníků - netaje se antipatiemi k zástupcům
surrealismu - sledUJe cesty všech předních představitelů

741