česká úvaha o »Vlivu revoluce na ruský jazyk« (»Nové
Atheneum« 1921), kdežto příspěvek ve sborníku »Spisovná
čeština a jazyková kultura« (1932) o dnešním brusičství
českém 'jest ukázkou dravé útočnosti bojovného filologa,
prožívajícího prudce všecky kulturní otázky své doby.

Ze studia latinského písemnictví středověkého,
prohloubeného za pobytu v knihovnách italských, dospěl profesor
československé literatury zprvu na universitě v Bratislavě,
od 1939 v Brně, Jan Vilikovský (* 1904 v Sem ech ni cích u
Opočna, ';' 1946 v Brně), k subtilnějšímu pojetí slovesnosti
staročeské; jeho snaha zasaditi literární tvorbu české
gotiky do evropské souvislosti a odstraniti při posuzování i
hodnocení památek středověkých všecka názorová kriteria
pozorovatele novodobého, připomíná průkopnické úsilí
německého slavisty Feifalika před 70 lety. Obě základní práce
Vilikovského jsou: Latinská poesie v středověkých
Čechách (1930 v revui »Bratislava«) a Latinská poesie
žákovská v Čechách (1932 ve »Sborníku filosofické fakulty
university Komenského«); k nim se pojí řada důležitých
studií z poesie staročeské i z literární minulosti slovenské
od dob reformačních, osobitá antologie Próza z doby
Karla IV. (1938) a četné stč. edice.

Vedle staročeského básnictví gotického věku i ducha
dostává se poslední dobou nového osvětlení i zhodnocení
bar o k n í p o e s i i XVII. a XVIII. století, o níž literární
historikové positivistického období, zvl. Vlček a Jakubec,
soudili se zorného úhlu racionalismu odmítavě. Převrat v
nazírání se datuje od Pekařovy »Bílé Hory« (1921), ale byl
doprovázen i poválečnou náladou a expresionistickým
vkusem, duševně příbuzným baroku; týž obrat se jeví v
dějepisectví výtvarném a hudebním. V oblasti literární šlo o to,
zhodnotiti význam barokní řeči pro vývoj české mluvy
básnické; pochopiti expresivní moc tehdejší lyriky reflexivní
i citové a její vliv na básnictví lidové; oceniti tvorbu legend
jako dobovou epiku a činnost homiletickou jako řečnické
umění svého věku; uvědomiti si vývojový dosah dramatiky
a dramaturgie jesuitské. Názorově tu udal směr Pekař;
estetickému hodnocení vytkl směr Šalda; metodu analysy
filologické vypracoval Souček; syntetický rozvrh a
utřídění látky spolu se zařazením periodisačním provedl Arne
Novák; Pekařův žák Kalista spojil výklad detailů s
historickým prohloubením barokních směrů; bez vlivu nezůstalo
ani Durychovo básnické a psychologicky sourodé nadšení

730