práci, Josef Kajetán Tyl (1926), se šťastnou kombinaci
přísně ověřeného letopisu biografického a literárního
rozboru, propracovaného hlavně ve filiaci motivické. V okruhu
slovesnosti ponerudovské dává přednost spisovatelům
střední polohy umělecké a myšlenkové a vyhýbaje se
básnicky tvůrčím duchům, hodnotí rád národní buditelské
poslání beletristů-publicistů. Kromě časopiseckých článků o
J. B. Jandovi-Cidlinském, S. Hellerovi, EI. Krásnohorské,
J os. Holečkovi hledí sem zvláště knižně vydaný nekrolog
Ant. Staška (1933 v nekrolozích »Ceské akademie«), k
jehož nejlepším znalcům Hýsek náleží, a hutná studie 19nát
Herrmann (1934). Výjimku činí velká osobnost Petra
Bezruče, již Třemi kapitolami o Petru Bezručovi (1934)
zajímavě osvětlil zvláště s hlediska literárně genetického.
Schopnost uměleckého prožitku a vnitřní potřeba
hodnotícího soudu nedoprovázejí a nedocelují positivistického
badatele silné historické vlohy, stavějícího národně kulturní
poslání literatury nad její posvěcení estetické. Z četných
žáků Vlčkových věnoval se Jan Thon (* 1886) soustavně
otázkám knihovnickým.

Obrat českého literárního dějepisu od zřetelů skoro
výhradně ideových k tvarové povaze slovesných památek
souvisí s plodnými organisačními a metodickými zásahy býv.
profesora brněnské university Romana O. Jako.bsona (* 1896
v Moskvě, r. 1939 odejel z Brna za hranice),
spoluzakladatele »Pražského linguistického kroužku« a strukturální
metody u nás. Nejplnější jest jeho přínos v otázkách
českého verše a rytmu a v problematice staršího českého
písemnictví. Když byl již r. 1923 v ruském spise »0 češskom
stiche« postavil metrické bádání na novou basi, zásadně
odlišnou od mechanistických názorů Králových, vyložil po
česku Základy českého verše (1926) a podal v III. sv.
»Ceskoslovenské vlastivědy« podrobný a soustavný rozbor
Verše staročeského (1934), doplňuje se tu s Mukařovského
studií o verši novočeském. 'Jeho monografické studie o
staročeském básnictví období románského a gotického
souvisí organicky s těmito pracemi; jsou to zvláště: Dvě
staročeské skladby o smrti (1927 při vydání »Sporu duše s
tělem<<) , N ej'ltarší české písně duchovní (1929) a Český podíl
na církevněslovanské kultuře (1940 v sborníku »Co daly
naše země Evropě a lidstvu« s pseudon. Olaf Jansen).
Z četných Jakobsonových linguistických prací, psaných
namnoze rusky, francouzsky i německy, otvírá nové dráhy

729