Z mnohotvárné složitosti duchovního vývoje, jejž
vytvářejí události politické, kulturní i společensJré, vybíral
vývojové linie a tvůrčí osobnosti a z pronikavého zkoumání
jednotlivostí vytvářel mohutnou syntésu, jíž vtiskoval svůj
osobitý ráz. Vedle několikerých souhrnných obrazů
literatury české monograficky prozkoumal téměř celé XIX. stol.,
zvláště dobu májovou, ruchovslwu a lumírovskou a od
konce století provázel kriticky veškerou literární produkci
českou až do své smrti. Zde ve formálně jemně vybroušených
podobiznách vedle jedinečného daru charakterisačního
využíval plně své schopnosti proniknouti k psychologii
osobnosti i tvorby, stejně jako svého smyslu pro hodnocení
estetické.

Arné Novák (1880-1939) narodil se 3. března 1880 v
Litomyšli jako syn spisovatelky Terézy Novákové a klasického
filologa Josefa Nováka. Z četných sourozenců, kteří jeden
po druhém tragicky odcházeli, měl na jeho duševní růst
vliv přírodovědec Theodor. Studovati začal v Litomyšli,
maturoval však na akademickém gymnasiu v Praze, kam
se jeho rodiče přestěhovali r. 1895. Pražské prostředí
dotvořilo průpravu litomyšlskou: zde se octl v proudu
literárního života a jako sextán otiskl s pseudonymem
Ragnar r. 1897 v Pelclových »Rozhledech« svou první kritiku.
Na universitě studoval českou a německou filologii. Prošel
školou Gebauerovou, Vlčkovou a Krausovou, ale stejně
horlivě poslouchal Vrchlického a profesora Masaryka, který
ho »učil chápati myšlenkovou, zvláště náboženskou a
mravní náplň slovesnosti«. Rok pobyl na fakultě berlínské
ve škole Ericha Schmidta. Osobní přítel Theerův a Oto
Šimka plnil hlavní pražské časopisy »Lumír«, »Rozhledy«,
»Přehled«, »Zenský svět«, »Volné směry«, »Listy
filologické« a j. kritickými posudky, essayistickými úvahami
o umění, o literárflí vědě, o kritice, zabočuje rád do umění
divadelního, výtvarného i hudebního. ll. 1906 se habilitoval
na Karlově universitě pro historii německé literatury
spisem »Menzel, Borne, Heine a. počátkové kritiky mladoně·
mecké« (1906) a. za čtyři léta rozšířil svou veniam legendi
i na dějiny literatury české. Po světové válce, v níž se
upevnil jeho tradicionalismus a nabyl přízvuku mravního,
odešel r. 1921 jako řádný profesor na Masarykovu
universitu do Brna, kde zůstal, odmítaje pozvání university
pražské, do konce života. V Brně se stal středem vědeckého
života fakultního i veřejného a v kulturní rubrice »Lidových

722