básnickou tradici českou, zaštítil svou autoritou mnohý
zjev novotářského umění slovesného, zvl. období poetismu
a surrealismu a ukázal na nové metodické možnosti i
české literární historie.

Skrze svého pražského učitele Zd. Nejedlého souvisí
s Oto Hostinským Mirko Novák (* 1901), ale liší se od obou
estetiků značnou měrou krasovědné skepse i sklonem k
relativismu. Pojem krásna i vědu o krásnu zamítá, chtěje
nahraditi ji vědou o umění; tuto dělí na psychologii umění,
na sociologii umění, na uměleckou morfologii a na dějiny
umění. Zásady své, vyložené teoreticky v Základech vědy
o umění (1928), aplikoval historicky ve Vzniku pojmu
krásna v řecké filosofii (1932) a především v České
estetice (1941), jež sleduje vývoj české estetiky v jeho
významných údobích od Palackého po dobu současnou.

Jazykozpyt a filolo~ie. Ve třech podnicích vyvrcholily v
době poválečné snahy Gebauerovy školy: v »listech pro
tříbení a vzdělávání jazyka českého« Naše řeč (od r. 1917); v
přípravách k monumentálnímu Slovníku jazyka českého,
který vydává III. tř. České akademie věd a umění a z nichž
vydává Příruční slovník jazyka českého (od r. 1935, zprvu
za red. O. Hujera, E. Smetánky a M. Weingarta, nyní B.
Havránka, Vl. Smilauera a E. Smetánky, vyšly dosud IV.
sv. po heslo Průsvitný); a ve stručnějším a praktickém
Slovníku jazyka českého (1937, 3. vyd. 1946), který
uspořádal Fr. Trávníček aP. Váša.

Kdežto »Naše řeč« po smrti svých hlavních redaktorů,
znalců jemného organismu jazykového, V. Ertla a J.
Zubatého, upadla do snah brusičských a přestala býti
orgánem nejnovějších jazykových snah, obrážejí se tyto již v
obou dílech slovníkových.

Za přímého vlivu jazykovědců francouzských i švýcar·
ských zvl. Meilleta a de Saussura, ruskopolského filologa
Baudoina de Courtenay a linguistů ruských Al.
Sachmatova a Nik. S. Trubeckého ustavil se na české půdě
jazykozpytný směr nový, který se netají svou uvědomělou op
0siCÍ k dosavadním jazykovědným metodám doby a školy
gebauerovské. Cestu u nás mu klestil anglista Vil. Mathesius
a nejhorlivějším a nejúspěšnějším průkopníkem se mu stal
počeštěný Rus Roman Jakobson; oba r. 1926 založili
»Pražský linguistický kroužek« jako středisko t. zv. strukturálních
jazykovědců. (Kroužek, jehož práce vycházejí cizojazyčně ve
sborníku »Travaux du Cercle linguistique de Prague« [od

713