v divadelní organisaci: jako kritik »Ceského Slova«, od r. 1932 jako ředitel Národního divadla. Jinotajitelnou povšechnost pohádky »0 síle a vzrůstu«, li onza (1915), daleko překonalo biblické drama národního hledání zaslíbené země, o Mojžíšovi, s průzračnými vztahy k státotvornému češství předpřevratovému, Vůdce (1916), i ohnivý český mytus Děvín (1919), o zápasu mužství s ženstvím o vládu nad světem. Jako apoteosa stvoření českého státu ze souboje prasil vesměrných vznikl roztříštěný Převrat (1922). K historické skutečnosti se vrátil Lom v nové tragedii vůdce Žižka (1925) i v národní legendě humanitního křesťanství a státotvorného češství Svatý Václav (1929) a v obraze středověké panovnické velikosti KarellV. (1939). Dramaty méně obsáhlými a prostšími jsou: magdalénská hra vroucího spiritualismu Kající Venuše (1927) a spíše epický než dramatický příběh o návratu roztoulaných osudů k jistotě domova, Námořník Sindibad (1934) a Člověk a Odysseus (1944). Ve formě libreta k opeře R. Karla uvázla pohádková poesie a shovívavá moudrost lidově zbarvené Smrti kmotřičky (1930). Lomovy obrysové postavy vyvážené z bájí a legend, z dějin a bible, jen zřídka z přítomné skutečnosti, sesychají se mnohdy na schémata a nabývají platnosti alegorické. Básník nahrazuje nejednou dějový pohyb df1myslnou dialektikou. Myšlenku dovede však sevříti skvěle v působivý symbol; formální jeho snaha se nese k tomu, aby ukula plný a hutný volný verš; v lecčems připomíná Lom poetickou matnost některých dramat Zeyerových. Oduševnělé pojetí života projevil St. Lom také jako essayista zvláště filosofickými parabolami a parafrázemi Ejhle - člověk! (1931) a causeriemi ve slohu Capkově Zahradník skalní (1938)s ironickým kultem ochočené přírody. Pevného tvaru ideového dramatu se domáhá pražský advokát František Zavřel (* 1884 v Trhové Kamenici) . Vedle variant proslulých námětů ze světového písemnictví (o Simsonovi, Donu Juanovi, Oidtpovi) a vedle celé řady přízemních fraškovitých veseloher plnil svá dramata z přítomnosti schematickými postavami individualistických kořistníků a žen samiček (Návrat, 1920; Dravec, 1921) a od nich postoupil i k dramatu historickému: Boleslav Ukrutný (1919), Král Přemysl Otakar ll. (1921), Jan Žižka (1935) a j. Smyslová plnost, příznačná pro Arn. Dvořáka, chybí jeho figurám, stejně jako lyrický opar Lomův: ve 636