svobody (1909) a historie rozporu mezi resignující předválečnou generací a mladými uchvat4,eli poválečnými Nejlepší dobrodružství (1929). Svazky povídek, náčrtů, postřehů a fantasií, shrnuté dodatečně do souborů »Člověk ve všech situacích« (1930), »Povídky a kresby« (1931) a »Toulky a vzpomínky« (1931), vyšly původně s různými názvy. Z hojné Mahenovy žně feuilletonistické, jiskřivé pozorováním, nápady a paradoxy, jsou zvláště osobité: Rybářská knížka (1921) a cestopisná Hercegovina (1924). Také Mahenovy verše, slohově nejčistší část jeho tvoření, vznikaly metodou impresionistickou; z kvasu nálad aze sváru citů, ale i z víru nápadů duše postrašené ve svých hloubkách přítomností démonů, rodí se jeho inspirace lyrická, nejčistší tam, kde srdce zalije vzdutá vlna lásky erotické neb humanitní: Plamínky (1907), Tiché srdce (1917) a j.; epicky se sytým krajinářským zarámováním se nesou SGirocco (1923) a Požár Tater (1934) ; epigramaticky napsal s pseudonymem L. Andělíček Kozí bobky s Parnasu (1921). Zvláštní místo zaujímá v tvorbě celého jeho pokolení sešitek Ballady (1908) v lyrické sloze Villonově jako důkaz, že Mahen dovede zachovávati i kázeň formalistní. Jak proti impresionismu tak proti dekorativní romantice obracelo se myšlenkové drama syntetické: dějové zhuštění, výrazová zkratka jsou jeho slohovými prostředky, jimiž představuje nejraději nadprůměrné postavy, unášené myšlenkovým patosem. Vzor jeho přinesl Theerův »Faethón« (1917); k němu se přimkl i básník-fiiolog Oto Fischer (v. n.), který se o moderní divadlo české zasloužil i jako dějepisec a kritik i jako dramatický překladatel. Zcela osobitým ideovým dramatikem byl Viktor Dyk (v. v.), který vrcholu zkratkového umění epigramaticky symbolického dosáhl ve »Zmoudření Dona Quijota« (1913). Jeho hutná aforističnost, zavírající synteticky do nejstručnějšího výrazu hutnou náplň ideovou, měla významnou hodnotu vývojovou. Jako dramatik myšlenkový, tíhnoucí k velkorysé symbolisaci, vystoupil Arnošt Dvořák (* 1881 v Hořovicích, t 193v Praze jako lékař plukovník). Naráz upoutal v prvních dvou dramatech názorností postav, přesvědčivým zvládáním lidového zástupu, prožitým vztahem k národní minulosti, barvitou a obraznou mluvou a teplou náladovostí. Z her těch jest Kníže (1908) symbolicky myšleným dramatem 634