i anglické do služeb náboženského spiritualismu a něžné humanity. Jazyky východní našly své překladatele v pracovnících vědeckých, v J. Hegrovi, J. Rypkovi, V. Lesném; poslední dobou překládá ze staré indičtiny Rudolf Janíček ('" 1904). Z básníků antických překládají žáci J. Krále, přibližujíce svou mluvu řeči živé, aktualisujíce sloh i metrum. Z nich vynikl především Otmar Vaňorný ('" 1860), který přebásnil znovu Homéra a Vergilia. Horatia přeložil znovu profesor Otok ar Jiráni a profesor brněnský Ferd. Stiebitz (v. n.) mimo velké tragedie Sofoklovy a Euripidovy ztlumočil řecké lyriky, román Apuleiův a Ovidiovy »Proměny«. Klára Pražáková (roz. Fuxová, 1891-1933), choť lit. historika, ztlumočila hry Euripidovy, Plautovy a Terentiovy. K Stiebitzově škole překladatelské se hlásí překlady z Ovidia a Propertia nadaný Rudolf Mertlík (* 1913). české drama a divadlo od světové války. Od národního probuzení nezaujímalo divadlo v českém duševním životě nikdy místo tak významné jako za války světové. Obě velká činoherní jeviště pražská dovedla jak vzdělanstvo udržovati ve styku s cizím uměním, tak poskytovati lidu živé spojení s tradicí a minulostí. Umělecká'soutěž režisérů dvou pokolení a dvojího slohu, nástup nové generace herecké po boku dozrálých mistrů rázu Edv. Vojana a M. HUbnerové, živá diskuse o divadelních otázkách byla důkazem, že si vůdčí scény uvědomují vedle poslání národně a kulturně politického také umělecky svéprávné úkoly. Současně vládl živý tvůrčí vzruch mezi dramatiky: vedle Hilberta a Arn. Dvořáka hlásili se mezi ně Jar. Maria, Dyk, Theer, Fischer, Mahen, Stan. Lom a Fr. Zavřel. Nikdo netušil arciť, že daleko na východě' v československých legiích dorůstá jevištní nadání Fr. Langra a R. Medka, ani že se tam připravuje ve Zd. Štěpánkovi herec nevšední síly, ani že tamní události shromažďují pro budoucí dramatiky motivickou i problémovou látku nebývale bohatou. Politické osvobození národa a založení Československého státu uskutečňovalo divadelní podmínky nutné pro rozvoj umění dramatického: stát, země i města se doplňovaly v podpoře a udržování velkých divadel. V Praze vznikaly rychle scény oficiální a protioficiální; divadelní soutěž po 629