i anglické do služeb náboženského spiritualismu a něžné
humanity. Jazyky východní našly své překladatele v
pracovnících vědeckých, v J. Hegrovi, J. Rypkovi, V. Lesném;
poslední dobou překládá ze staré indičtiny Rudolf Janíček
('" 1904).

Z básníků antických překládají žáci J. Krále,
přibližujíce svou mluvu řeči živé, aktualisujíce sloh i metrum.
Z nich vynikl především Otmar Vaňorný ('" 1860), který
přebásnil znovu Homéra a Vergilia. Horatia přeložil znovu
profesor Otok ar Jiráni a profesor brněnský Ferd. Stiebitz (v.
n.) mimo velké tragedie Sofoklovy a Euripidovy ztlumočil
řecké lyriky, román Apuleiův a Ovidiovy »Proměny«. Klára
Pražáková (roz. Fuxová, 1891-1933), choť lit. historika,
ztlumočila hry Euripidovy, Plautovy a Terentiovy. K
Stiebitzově škole překladatelské se hlásí překlady z Ovidia a
Propertia nadaný Rudolf Mertlík (* 1913).

české drama a divadlo od světové války.

Od národního probuzení nezaujímalo divadlo v českém
duševním životě nikdy místo tak významné jako za války
světové. Obě velká činoherní jeviště pražská dovedla jak
vzdělanstvo udržovati ve styku s cizím uměním, tak poskytovati
lidu živé spojení s tradicí a minulostí. Umělecká'soutěž
režisérů dvou pokolení a dvojího slohu, nástup nové
generace herecké po boku dozrálých mistrů rázu Edv. Vojana
a M. HUbnerové, živá diskuse o divadelních otázkách byla
důkazem, že si vůdčí scény uvědomují vedle poslání
národně a kulturně politického také umělecky svéprávné
úkoly. Současně vládl živý tvůrčí vzruch mezi dramatiky:
vedle Hilberta a Arn. Dvořáka hlásili se mezi ně Jar.
Maria, Dyk, Theer, Fischer, Mahen, Stan. Lom a Fr. Zavřel.
Nikdo netušil arciť, že daleko na východě' v
československých legiích dorůstá jevištní nadání Fr. Langra a R.
Medka, ani že se tam připravuje ve Zd. Štěpánkovi herec
nevšední síly, ani že tamní události shromažďují pro budoucí
dramatiky motivickou i problémovou látku nebývale
bohatou.

Politické osvobození národa a založení Československého
státu uskutečňovalo divadelní podmínky nutné pro rozvoj
umění dramatického: stát, země i města se doplňovaly
v podpoře a udržování velkých divadel. V Praze vznikaly
rychle scény oficiální a protioficiální; divadelní soutěž
po
629