výrazem, je postaven na konfliktu Čecha prožívajícího
německé vraždění a věřícího křesťana, jemuž je přikázáno
odpouštět. Přešel s ostatními verši z let okupace do sbírky
Stará země (1946).

Nejen katolicky pravověrným názorem, ale i výrazovou
metodou symbolickou se přimyká k Zahradníčkovi několik
lyriků různého odstínu generačního. Vášnivý zápas o
Boha a spasení s temnými mocnostmi života, promítající se
také křečovitostí tvrdého výrazu osobitě metaforického,
charakterisuje Bohuslava Reynka (* 1892), autora sbírek
Žízně (1921), Smutek země (1924), Setba samot (1936),
Pieta (1940) a j. i Františka Lazeckého (* 1905), jehož
veršové knihy Krutá chemie (1930), Odění královské (1937) a
ohnivý essay Pro mou zemi (1936) spojují temnou
opravdovost vášnivého Slezana s touhami mystickými.
Tlumeněji obměňuje tyto tóny Václav Renč (* 1911). Vyhranil se
až v páté své sbírce Trojzpěvy (1941), v níž postoupil od
uzavřených forem k mnohohlasným ódám a pokusil se do·
sáhnouti kosmických výšek.

Z cizích básníků zasáhli tyto lyriky patrným vlivem oba
představitelé »čisté poesie«, stavějící své abstraktní
básnictví zkamenělé do monumentálních mramorových postojů
na půdici metafysickou, český Němec R. M. Rilke a
Francouz P. Valéry, oba u nás v poslední době horlivě
překládaní a vykládaní. Jejich nejučenlivějším žákem jest Vladimír
Holan (* 1905 v Praze), od života do vzpomínek, pohádek
a snů odvrácený lyrik nes ku tečna a nadskutečna; odvaha
myšlenkových i citových konstrukcí jest u osobivého
individualisty, zabořeného do svého já, doprovázena ještě
křečovitým zápasem o výraz v knihách: Blouznivý
vějíř (1926), Triumf smrti (1930), Torso (1933) a Kameni,
přicházíš (1937). Jimi však dospěl k tvarové kázni, k
výrazu metaforickému, abstraktnímu, kterým násobí
skutečnost a přenáší ji do sfér visí a snů. Když se knihou Září
(1938) zmocnil reální skutečnosti z r. 1938, dobral se
v knize Sen (1939) skutečnosti nové, nadčasové, v níž
tento život je chmurným snem, a ve sbírce První testament
(1940) ponořil se do metafysického problému času. K
lyricko-epické Terezce Planetové (1943) dala podnět črta
Leoše Janáčka »Děvče z Tater«. K historické skutečnosti
vrátil se tento obnovitel starých a hledač nových slov po
květnových událostech pražských, a to v knihách Dík
Sovětskému sva$U (1945) a Panychida (1945) »za všechny

623