Na rozcestí mezi proletářskou poesií a poetistickou
lyrikou stanul ve svých začátcích básník, směřující stále
bezpečněji k čistému lyrickému umění. Jest to Jaroslav Seifert
(* 23. září 1901 v Zižkově), syn pražského obvodu, od
mladosti pracující v socialistickém i komunistickém
novinářství. Jeho Město v slzách (1920) jest vyznáním víry
proletáře z periferie, oslněného revolučními představami. K
tomu přistupuje v Samé lásce (1923) silný prvek naivního
opojení radostmi života, odepřenými dotud mladému
proletáři; kde Wolker vkládá do revolučních tužeb etickou
vážnost, tam je Seifert naplňuje sensuální nedočkavostí mládí.
Tomuto ustrojení hověl skvěle poetismus, v jehož službách
sbírka Na vlnách T. S. F. (1925, r. 1938 s názvem Svatební
cesta) opěvuje prudký životní rytmus velkoměsta,
exotickou pohádkovost přivoděnou civilisačním rozmachem.
Básník se chápe věcí, ale přetváří je imaginací v jiskřivý a
kmitavý sen stupňované pozemskosti a vytváří si pro něj
slohovou rovnomocninu v nečleněném toku představa
obrazů, směle asociovaných; vedle Nezvalovy »Pantominy«
nacházíme tu český poetismus v jeho nejčistší podobě.
V básnickém výtěžku pokorné a pravověrné pouti do
Leninovy Moskvy, Slavík zpívá špatně (1926), zatahuje se
Seifertův básnický obzor vědomím odpovědnosti k revoluci
a srostité reálnosti této mužuějící lyrice přibývá; to jest
patrno také v knížečce zamyšlené nad hloubkami života a
docela resignující na umělou hravost předchozí, Poštovn·í
holub (1929). Dozrálý lyrik se připravoval v Jablku s klína
(1933) a zřetelně představil v Rukou Venušiných (1936),
a to nejen odhodláním pro pevný veršový tvar.; zanícená
a oddaná citovost zvláště inspirace milostné jest stále
doprovázena vytříbeným uměleckým smyslem pro ženin
půvab a důvěrná vděčnost zemi a jejím věčným darům jest
posvěcena tichým synovstvím božím. Toto zduchovnění
proniká i v cyklu improvisovaných a přece vybroušených
elegií na smrt T. G. Masaryka, Osm dní (1937), lyricky
nejzávažnější památce na národní pašijový týden v září
19..:.7. Dar lyrické improvisace, zde osvědčený, činí ze
Seiferta předního básníka tvořícího z podnětů příležitostných,
ať tragických, ať oslavných. Dovede událost nebo osobu
prostě lidsky přiblížit, bez patosu zdůvěrnit, citově
vysvětlit, někdy s cudným výrazem žalu, jindy s upřímnou
radostí, ale vždy veršem hudebním, obrazy malířskými,
slovem zcela prostým. Výrazová jasnost a citová
bezprostřed
615