i s chudobou a smutkem. Objev bídy na světě a křivd ve
společnosti jím prudce otřásá a v závěrečné básni sbírky
»Svatý Kopeček« (1926 vyšla zvL), české to obdobě
Apollinairova »Pásma«, vyznává se z unanimistické pospolitosti
se všemi lidmi, z touhy přetvořiti svět po zákonu lásky a
spravedlnosti, z aktivismu sociálně revolučního.

Do jeho služeb staví v Těžké hodině (1922) svou lyriku
i epiku. Rozhoduje se nyní pro hodnoty nadosobní a stává
se pěvcem osudů i nároků proletáře, do něhož se mu
soustřeďuje lidstvo. Sociální unanimismus W olkrův nyní
vrcholí přelitím se do kolektiva, jak pro to nalezl účinný
výraz v protiválečném »Mirogoji« a hlavně v »Moři«,
inspirovaném cestou k Jadranu: »Svět jsou jen ti, kteří jej živí,
by z něho živi byli, moře jsme my, dělníci zvlněných svalu,
cizí i zdejší, my, skutečnost jediná, skutečnost
nejskutečnějšÍ«. Ale tento patos, vyjadřující sourodě vnuknutí a
cítění hromadné, není pravým slohem Wolkrovým .. Jeho
předmětnost a odosobnění dospěly v »Těžké hodině« k
fWciální baladě, v níž dovršily Nerudu, Machara a
Bezruče a zároveň uskutečnily požadavek lidovosti stejně
látkové jako formální, z lidu nejen vyvážené, ale také svou
srozumitelností a plastikou lidu dostupné. Tyto balady
(1927 vyšly samostatně; hlavní z nich jsou: »Balada o
nenarozeném dítěti«, »Balada o snu«, »Balada o očích
topičových«, z pozůstalosti pak »Balada z nemocnice«, široce
rozvětvená, ale do konvence se propadající »Balada o nám
ořníku« a nesmiřitelně fanatická zpověď třídního zaujetí
»U roentgenu«) váží své náměty z technické a společenské
skutečnosti soudobé, realitu skreslují a stylisují
fantasticky, do krutosti pozorování mísí prvky visionářské a
snové. V jeho soudobé lyrice, omezené výhradně na oblast
citovou, uchvacují toliko čísla zbrocená krví prožitku,
zvláště na pokraji smrti (»Báseň milostná«, »Muž« a z
pozůstalosti: »Nemocný«, »Hoře«, »Stud«, »Vlastní panichida«,
»Epitaf«) .

Zcela podružnou větví W olkrovy tvorby jsou práce
scénické. S oběma vyspělými knihami veršů jsou současné a
souměřitelné dva cykly povídek a pohádek a fragment
drastického románu o námořníku a prodejných láskách,
Polární záře (z r. 1922).

Stupeň objektivisace, k němuž dospěl ve svých sociálních
baladách za pomoci přilnutí k erbenovské tradici Jiří
Wolker, jest v současném českém básnictví ojedinělý.
Samo
612