Šaldovu kriticismu, který toužil býti patosem a inspirací.
Za Šaldovy žáky se hlásili vyznavači kritiky t. zv.
generační, dodávající tomuto období rázu velmi
charakteristického. Rychlý nástup nových pokolení nutil je, aby měnili
orientaci, zásady a vkus, avšak při těchto stálých změnách
názorových a uměleckých zůstávali věrni svému
východisku sociologickému, které vykládá nové směry umělecké
jako důsledek přestavby sociálních řádů ve smyslu třídní
revoluce; v tom se shodoval s eklektikem Fr. G6tzem
důslednější vyznavač socialistického přesvědčení A. M. Píša
a s umělecky citlivým zastáncem světové revoluce v
marxistickém duchu K. Teigem její ideologický interpret v
slovesném dění Bedř. Václavek.

Kritická reakce, kterou vzbudil jak relativismus
pragmatistů, tak kritika generační, hájí naopak hlediska
absolutní, povznesená nad časové vlnění. Katoličtí kritikové
literární, mezi něž dočasně vstoupil básník Jar. Durych, jako
Alb. Vyskočil, Bedř. Fučík a někteří mladší, vycházeli
neústupně z dogmatického stanoviska své církve a prozařovali
svou konservativnost neústupným spiritualismem. Jiné
bezpečí, poskytující základ názoru rovněž konservativnímu,
nacházeli za vedení romanopisce Jos· Knapa kritikové, t. zv.
ruralističtí; dávala jim je půda, trvalá práce celých generací
o ní i věrnost starým řádům selským, stavěným občas
v kontrast k industrialisaci a k proletarisaci české
skutečnosti. Příslušenství tohoto křídla české soudobé kritiky
k politickému hnutí agrárnímu bylo stejně patrné jako
služebná činnost pod vlajkou socialistických stran u kritiků,
hledajících v písemnictví především odraz sociálně
třídního přerodu světa.

Organisace literárního života. N ovinářství.

Když se české vzdělanstvo probralo z ohromení válkou
a když se poměry censurní poněkud uvolnily, vznikaly nové
literární orgány, které dílem nahrazovaly listy a revue
v prvních letech války zaniklé, dílem se snažily o
soustředění spisovatelů z různých táborů názorových a literárních,
dílem však již tvořily tribunu pro mladé, nastupující
generace. Tak se podařilo Mir. Ruttovi v Cestě (1918-1930),
bohaté i po stránce literárně a divadelně kritické,
shromážditi beletristy bez rozdílu věkového a názorového se
zástupci směru pragmatického v popředí; podobné
stana
593