jako jsou Fr. Langer, Jos. Kopta, E. Vachek, M. B. Bohnel.
V celku však prozaisace výpravného slohu přinesla ovoce
požehnané a přispěla k vytvoření prostého a úsporného
podání. Stačí srovnati prózu Iv. Olbrachta a B. Benešové, M.
Majerové a K. Čapka, Jana Čepa a Eg. Hostovského s
podáním spisovatelů uznávaných v předešlých generacích za
mistry, Ant. Sovy a R. Svobodové, F. X. Šaldy a Jiřího
Karásk~, Fr. Šrámka a K. Sezimy, aby vysvitl pokrok k
výrazné jednoduchosti. Avšak také tvůrci slohu odvážně
osobitého, kteří se postavili na protípól stylistického realismu,
vášnivý Jar. Durych a chladně konstruktivní Vlad.
Vančura, překonali s uměleckým úspěchem obdobné snahy K.
M. Čapka-Choda, jenž se svým složitým vývojem přiblížil
ze svého pokolení snahám poválečných vypravěčů nejvíce.

Dra mat u se dostalo v době válečné a popřevratové
přínosu nebývale příznivého: válka i sociální revoluce
přímo kypěly dramatickými konflikty a situacemi, a to jak
individuálními, tak hromadnými; počet českých divadel
byl rozmnožen; válka přinesla netušené zvýšení
divadelnÍho zájmu v obecenstvu a politická samostatnost i
svobodnější a brzy skutečně úspěšný vývoz českých her za
hranice; režii a výpravě věnována všestranná péče. Hojněji
než dříve smývala scénická produkce rozdíl mezi dramatem
a epikou, a to nejen scénickou kronikou historickou, nýbrž
také mechanickým přelíváním děl románových do podoby
divadelní. Nové jevištní útvary, potlačující vesměs panství
slova ve prospěch zrakové podívané, hlavně kinema a
revue, strhovaly spíše k napodobování; tomuto nebezpečí,
analogickému nástrahám kladeným románu od nižších
forem výpravných, nedovedli a nechtěli čeliti ani významní
autoři jako bratří Josef a zvláště Karel Čapek i Fr.
Langer. Z lyrického dramatu, na něž pomýšlel Oto '!'heer a
v jeho stopách OL Fischer a o které se pokusil Fr. Srámek,
vyvinuly se jednak myšlenkové interpretace dějin a
mytů Stan. Loma, jednak Zavřelovy odtažité a zkratkové
konstrukce. Celkem však převládala mravoličná hra o
společenských i etických zmatcích doby a o její
problematice; v ní se potkávají starší dramatikové R. Krupička,
Jiří Mahen a především Jar. Hilbert s mladšími
scénickými spisovateli Č. Jeřábk'em, Edm. Konrádem, Vil.
Wernerem, Olgou Scheinpflugovou, Fr. Tetauerem, přijímajíce
tvarové popudy hlavně od Shawa a Pirandella. Při tom
však nebyla stvořena komedie vyššího slohu a tragika se

590